Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9
Už to začalo

Když zvednu hlavu, vidím nad sebou mléčně zářící kouli, stranou v pokoji zasklenou skříň a v ní grandiózní věnec se stuhami s nápisem: „Milovanému Nezávislému divadlu věnují moskevští práv…“ (zbytek slova byl zahnutý). Přede mnou se míhají usměvavé tváře herců.

Kolem je ticho, jen občas sem dolehne smutný, družný zpěv a pak hluk, jako bývá v lázních. Mezitím co jsem četl svou hru, nablízku se hrálo.

Vždycky, když jsem si utíral zpocené čelo, padl můj pohled na vlasatého, hladce vyholeného pořízka. Stál ve dveřích a upřeně mě pozoroval, jako by měl něco za lubem, Ten jediný mi uvízl v paměti – všecko ostatní mi tančilo před očima a světélkovalo. Jenom věnec stál na místě, a proto se na něj nejvíc pamatuju.

Tak probíhalo čtení, ale ne ve Studijní scéně, nýbrž na hlavní. Když jsem v noci odcházel, ohlédl jsem se, abych viděl, kde jsem to vlastně byl. Ve středu města, tam, kde je hned vedle divadla gastronom a naproti „Pasy a korzety“, stála nenápadná budova, podobná želvě, s krychlovými svítilnami z matového skla.

Hned nazítří jsem si ji prohlédl zevnitř v podzimním soumraku. Vzpomínám, jak jsem tiše našlapoval po měkkém koberci z vojenského sukna (vedle bylo zřejmě hlediště) a kolem proudil dav. Sezona začala.

Sukno tlumilo kroky. Vešel jsem do neobyčejně útulně zařízené kanceláře, kde seděl starší, stejně sympatický chlapík s hladkými tvářemi a veselýma očima. Byl to Anton Kňaževič. Jeho rukama procházely všecky hry.

Nad psacím stolem visel výrazný, jásavý obraz: opona s šarlatovými střapci otvírala pohled do veselého světle hráškového sadu…

„Á, soudruh Maksudov!“ uvítal mě přívětivě lektor a pootočil hlavu, „ano, ano, už vás čekáme! Posaďte se, prosím!“

Zapadl jsem do pohodlného koženého křesla. „Slyšel jsem vaši hru,“ vysvětloval s úsměvem a z ničeho nic rozhodil rukama, „je to výborná věc. U nás jsme sice nic podobného nehráli, ale tuhle zrovna uvedem…“

Mluvil a mluvil a přitom se smál očima.

„Počkejte, jak zbohatnete,“ pokračoval. „Budete jezdit jenom v kočáře! Ano, věřte mi.“

„Přesto,“ uvažoval jsem, „je tenhle Kňaževič hotový rébus.“

Byl čím dál rozjařenější a mě to kupodivu stále víc dráždilo.

Ještě chvíli povídal a pak zazvonil.

„Teď vás pošleme ke Gavrilu Stěpanoviči, svěříme vás do jeho rukou, abych tak řekl… Náš Gavrila Stěpanovič je zlatý člověk… neublíží ani kuřeti!“

Zvonek přivolal zřízence v zelených výložkách, který hlásil:

„Gavrila Stěpanovič ještě prosím nepřišel.“

„Nevadí, přijde,“ hlaholil Kňaževič, „za půlhodinku ho tu máme! Zatím se projděte po divadle, pokochejte se, pobavte, dejte si v bufetu čaj a horu obložených chlebíčků, jinak urazíte našeho Jermolaje Ivanoviče.“

Vydal jsem se na obchůzku. Vojenské sukno příjemně chladilo a celkové příšeří a klid působily blahodárně.

Ve tmě jsem získal nového známého. Náhle ke mně přistoupil hubený dlouhán přibližně stejného stáří a představil se:

„Petr Bombardov.“

Bombardov byl herec v Nezávislém. Prohlásil, že (...)

(......)