Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8
Zlatý kůň

„Ano,“ opakoval Ilčin a potutelně, spiklenecky mhouřil oči, „četl jsem váš román.“

Díval jsem se na něj, jako by spadl z měsíce. Vynořoval se přede mnou v mihotavé záři blesku a hned se zas ztrácel ve tmě – venku lilo jako z konve. Poprvé v životě jsem stál tváří v tvář čtenáři.

„A jak jste ho sehnal? Myslím ten časopis…“

„Znáte Gríšu Ajvazovského?“

„Ne.“

Ilčin zvedl udiveně obočí.

„Gríša je dramaturgem v Kohortě svorných.“

„A co je to za spolek?“

Ilčin byl natolik překvapen, že počkal, až se zableskne, aby si mě prohlédl.

Blesk rozpáral oblohu a zhasl. Ilčin pokračoval: „Kohorta je divadlo. To nevíte?“

„Neznám v Moskvě žádné divadlo. Teprve nedávno jsem se přistěhoval.“

Bouře slábla a znovu se vyjasňovalo. Cítil jsem, že vzbuzuju veselý údiv svého společníka.

„Gríša byl celý nadšený,“ řekl ještě záhadněji, „a půjčil mi časopis. Výborný román.“

Nevěděl jsem, co se dělá v podobných případech, a jenom jsem se hluboce uklonil.

„Víte, co mě napadlo?“ zašeptal Ilčin a přivřel tajemně levé oko. „Že by se to mělo zdramatizovat.“

To je zrovna Prozřetelnost boží, projelo mi hlavou a dodal jsem:

„Totiž… já už se do toho pustil.“

Ilčin se překvapeně škrábal pravou rukou za levým uchem a namísto očí měl úzké štěrbiny. Zřejmě nevěřil v takovou shodu okolností, ale nedal to najevo.

„Ohromné! Určitě pokračujte, neztrácejte ani minutu. Míšu Panina znáte?“

„Ne.“

„To je náš dramaturg.“

A vysvětlil mi, že potřebují nutně znát celý román a v časopise vyšla jen třetina. Žádal mě, abych zbytek přečetl z rukopisu jemu, Míšovi a Jevlampii Petrovně. Poučen zkušeností už se neptal, jestli ji znám, a dodal, že je to režisérka.

Jeho plány mě neobyčejně vzrušovaly.

Šeptal:

„Napíšete hru a my ji uvedeme. Senzace, co říkáte?“

Rychle jsem dýchal, opilý denní bouřkou a dosud nepoznanými představami. Ilčin pokračoval:

„Kdoví, třeba se nám podaří přemluvit starého. Všecko je možné.“

Když zjistil, že nevím, kdo je starý, pokýval hlavou a z jeho pohledu jste mohli vyčíst: „No jo, dítě přírody!“

„Přece Ivan Vasiljevič. Vy ho neznáte? A nevíte, že nám šéfuje? To jsou věci!“ dodal po chvíli.

V hlavě se mi pletlo páté přes deváté. Tenhle svět mě lákal. Jako bych si ho už dávno vysnil, a teď byl náhle skutečný.

Vyšli jsme z pokoje a prošli sálem, kde stál krb. Cítil jsem závratnou radost, jak se mi tu líbilo. Z vymetené oblohy dopadl na parkety sluneční paprsek. Míjeli jsme tajemné dveře. Ilčin zpozoroval můj zájem a pokynem mě lákal dovnitř. Naše kroky se ztrácely v tichu a naprosté tmě, jaká bývá v podzemí. Spásná ruka mého společníka mě vylovila z temnoty: v podlouhlé štěrbině probleskovalo světlo, Ilčin odhrnul nějaké závěsy a octli jsme se v sálku, kde bylo na tři sta míst. U stropu svítily jako za dušičky dvě žárovky v lustru, opona byla vytažená a scéna zela prázdnotou. Působila velebně, záhadně a opuštěně. Kouty tonuly v šeru, ale uprostřed matně zářil zlatý kůň a vzpínal se na zadní.

(...)

(......)