Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Za těchto podivných okolností se mi zdálo nejrozumnější prostě pustit všecko z hlavy a nemyslet na Rudolfiho ani na to, že zároveň s ním zmizely všechny výtisky časopisu. A to jsem taky udělal.

Bohužel mě to nezbavilo kruté nutnosti žít dál. Přezkoumal jsem svou minulost.

Když se to tak vezme, uvažoval jsem usazen na zemi vedle vařiče, zatímco venku řádila březnová vánice, poznal jsem několik světů. První – svět univerzitních laboratoří, z něho si pamatuju digestoř a křivule na stojanech. Tenhle svět jsem opustil, hned jak vypukla občanská válka. Nechci se hádat, možná že to bylo ode mě lehkomyslné. Po mnoha neuvěřitelných dobrodružstvích (ačkoliv kdo za občanské války neprožíval neuvěřitelná dobrodružství?) jsem zakotvil v Paroplavbě. Proč bych to tajil, ve skrytu duše jsem doufal, že ze mě bude spisovatel. Na tom není nic zlého. Pak jsem opustil Paroplavbu a otevřel se mi vytoužený svět. Náhoda tomu chtěla, že se mi hned napoprvé zprotivil. Stačí představit si Paříž, a už se chvěju po celém těle a nemůžu trefit do dveří. A to všecko ten zatracený vousáč! Proč nesedí ve svých Tetkovičkách? A Bondarevský ať je sebevíc nadaný, ale Paříž v jeho podání nestojí za nic. Jako bych se octl ve vzduchoprázdnu. Přesně tak.

Nevadí, sedni si a napiš druhý román, když už ses na to dal. Na večírky chodit nemusíš. Ale nešlo o večírky. Vtip byl v tom, že jsem pořádně nevěděl, o čem psát. Co povědět lidstvu? V tom je celá ta smůla.

Když mluvíme o románu… Podívejme se pravdě do očí. Mou knihu nikdo nečetl. Ani to nešlo, protože Rudolfi zmizel a nestačil už časopis rozšířit. A přítel, kterému jsem věnoval výtisk, se taky nenamáhal, to mi věřte.

Vím, že mnozí, až si přečtou tyhle řádky, řeknou, že jsem inteligent a neurastenik. O to první se nepřu, a pokud jde o druhý bod, důtklivě připomínám, že je to omyl. Necítím ani jediný příznak neurastenie. A vůbec, dřív než budete házet tímhle slovem, informujte se přesně, co znamená, a poslechněte si povídání Bondarevského. Ale to jen tak mimochodem.

Především jsem musel z něčeho žít, a tudíž vydělávat peníze. Nechal jsem proto nesmyslných březnových úvah a poohlédl se po výdělku.

Osud se mnou zatočil a znovu mě přivedl do Paroplavby co by zbloudilého syna. Povídám tajemníkovi, že jsem napsal román. Nehnulo to s ním. Zkrátka zavázal jsem se napsat za měsíc čtyři reportáže a dostávat za to zákonem vyměřenou odměnu. Tak se rýsovala určitá materiální základna. Plán spočíval v tom, odbýt co nejdřív reportáže a po nocích psát.

První půlku jsem splnil a s druhou to kapitálně nevyšlo. Nejdřív jsem pospíšil do knihkupectví a zakoupil díla současných autorů. Chtěl jsem vědět, o čem a jak píšou a v čem je tajemství jejich řemesla.

Při nákupu jsem nešetřil prostředky a skoupil všecko nejlepší, co se objevilo na trhu. Především knihy Bondarevského, nové dílo Agapěnova, dva Lesosekovovy romány, dva výbory povídek Flamiána Fialkova a mnoho jiných. Ze všeho nejdřív jsem se samozřejmě vrhl na (...)

(......)