Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13
Poznávám pravdu

Není nic horšího, přátelé, než malomyslnost a nedostatek sebevědomí. Způsobily, že jsem si začal lámat hlavu: nemám ze sestry nevěsty přece jen udělat matku?

„Není dobře možné,“ uvažoval jsem v duchu, „aby mluvil jen tak do větru. Zná svou věc!“

Popadl jsem pero a začal něco spisovat. Přiznám se bez mučení, že z toho vyšla slátanina. Ale hlavně jsem začal nenávidět nemohoucí matku Antonínu natolik, že sotva se objevila na papíře, zatínal jsem zuby. Samozřejmě se to nemohlo povést. Člověk musí mít své postavy rád, jinak nikomu neradím, aby se pustil do psaní. Jsou z toho jen nepříjemnosti.

„Tak abyste věděli!“ zasípal jsem, roztrhal papír na kousky a zařekl se, že do divadla víc nevkročím. To se lehko řekne, ale hůř splní. Byl jsem zvědav, jak to všecko skončí. Ať se ozvou sami, myslel jsem si.

V samotě uplynul den, druhý, třetí, týden, a nikdo se neozýval. Ten gauner Likospastov měl pravdu, žehral jsem, nebudou mi to hrát. Tu máš plakát a Svůdnou Fenisu! Jsem já to smolař!

Ale dobří lidé ještě nevymřeli, jak by řekl Likospastov. Jednou někdo zaklepe na dveře mého pokoje a vejde Bombardov. Radostí jsem div nebrečel.

„To se dalo čekat,“ spustil, když se uvelebil na okně, a kopal do radiátoru, „tady to vidíte! Já vás varoval!“

„Ale považte,“ namítl jsem, „jak jsem mohl vynechat výstřel? Musel jsem ho přečíst.“

„Tak jste ho teda přečetl. Jak je libo,“ řekl tvrdě Bombardov,

„Já se svého hrdiny nevzdám,“ pokračoval jsem nakvašeně.

„To jste nemusel…“

„Dovolte!“

A všecko jsem mu zajíkavě vypověděl: o matce, o Péťovi, který měl převzít monology hlavního hrdiny, na kterých jsem si tolik zakládal, a nakonec jsem se zmínil o kinžálu, který mě ze všeho nejvíc dopálil.

„Jak se vám líbí takové návrhy?“ zeptal jsem se podrážděně.

„Úplný nesmysl,“ odpověděl Bombardov a bůhvíproč se ohlédl.

„Tak vidíte!“

„Neměl jste se hádat,“ pokračoval šeptem, „ale říct: Jsem vám velmi vděčen za vaše připomínky, Ivane Vasiljeviči. Okamžitě všecko provedu.‘ Nesmí se odporovat, rozumíte? V Sivcově Vražku se neodporuje.“

„Jak to? Nikdy?“

„Nikdo nikdy,“ Bombardov vyrážel každé slovo, „neodporoval, neodporuje a nebude odporovat.“

„Ať si říká co chce?“

„Ano.“

„A co když navrhne, aby můj hrdina odjel do Penzy? Nebo že se matka Antonína musí oběsit? Že má alt? Nebo že tahle kamna jsou černá?“

„Připustím, že jsou černá.“

„A jaká budou na scéně?“

„Bílá s černou skvrnou.“

„To je obludné, neslýchané!“

„Nevadí, dá se to vydržet,“ odpověděl Bombardov.

„Dovolte! Copak ani Aristarch Platonovič mu nemůže nic říct?“

„Nemůže, protože od roku osmnáct set osmdesát pět s Ivanem Vasiljevičem nemluví.“

„Cože?!“

„V roce osmnácet set osmdesát pět se pohádali a od té doby se nestýkají a nemluví spolu ani telefonicky.“

„Hlava mi z toho jde kolem. A jak divadlo existuje?“

„Jak vidíte, docela dobře. Rozdělili si pole působnosti. Jestli se, řekněme, o vaši hru zajímá Ivan Vasiljevič, už se s ní nebude zabývat (...)

(......)