Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14
Tajemní divotvorci

Lidská paměť je podivně zařízena. Například vám připadá, že se cosi stalo docela nedávno, a zatím si to nedovedete pěkně po pořádku vybavit. Z řetězu vypadly články. Něco si oživíte, vidíte to jasně před sebou, ale ostatní se rozdrobilo, rozkouskovalo a v paměti uvízly střepy a pak nějaký déšť. Střepy se pevně zachytily. A déšť? Co je s deštěm? Aha, už to mám! Po opilé noci přišel listopad. Déšť se střídal s lepkavým sněhem. Předpokládám, že znáte Moskvu, takže vám nemusím nic líčit. Na ulicích je v listopadu krajně nehostinně. A v úřadech taky. Ale to by nebylo tak zlé. Nejhorší je, když je neútulno i doma. Prozraďte mi, jak se čistí skvrny? Zkoušel jsem všelicos. A kupodivu; například potřete skvrnu benzinem a jásáte: mastnota se vytrácí, až zmizí. Člověk je celý šťastný, protože není nic trapnějšího než skvrna na šatech. Vypadá to nepořádně, nehezky a ničí to nervy. Pověsíte kabát na hřebík, ráno vstanete a najdete starou známou skvrnu, jenom nepatrně páchne benzinem. Nepomáhá ani horká voda, vyvařený čaj nebo kolínská. V čem to vězí? Soptíte, máte vztek, ale nic naplat. Kdo si pořídil skvrnu na šatech, bude s ní chodit do roztrhání. Mně už je teď všecko jedno, ale nikomu to nepřeju.

Po mnoha marných pokusech jsem se vzdal. Pak, pokud si vzpomínám, mi začaly praskat tkaničky u bot, kašlal jsem a denně chodil do Věstníku. Trpěl jsem vlhkem a nespavostí a četl všecko, co mi přišlo do ruky. Okolnosti způsobily, že jsem zůstal bez přátel. Likospastov bůhvíproč odjel na Kavkaz, kamaráda, kterému jsem ukradl revolver, přeložili do Leningradu a Bombardov onemocněl zánětem ledvin a poslali ho do sanatoria. Zřídka jsem ho navštěvoval, ale vždycky se vyhýbal rozhovorům o divadle. Ať už to dopadlo, jak chtělo, cítil, že je to ožehavé téma. A tak jsme se bavili o ledvinách – tady přece jen byla nějaká útěcha a naděje. Dokonce jsme si v žertu vzpomněli na Clyho, ale byl to černý humor. Pokaždé, když jsem viděl Bombardova, ozvaly se vzpomínky, ale ovládl jsem se natolik, že jsem se ho na nic neptal. Slíbil jsem si svatosvatě, že pustím divadlo z hlavy, ale byl to nesmyslný slib. Člověku se nedá zakázat, aby myslel. Může si nejvýš zakázat o něčem mluvit. A to jsem taky udělal.

Divadlo jako by vymřelo, nehlásilo se, žádné zprávy nepřicházely. Opakuju, že jsem se stranil lidí. Chodil jsem po antikvariátech a občas jsem sedával na bobku v pološeru a hrabal se v zaprášených časopisech. Vzpomínám na jeden krásný snímek Vítězného oblouku…

Mezitím přestalo pršet a zcela nečekaně uhodily mrazy. Na okně mé mansardy vypučely květy. Seděl jsem, dýchal na dvacetník a obtiskoval ho do zledovatělého skla. Pochopil jsem, že psát hry do šuplíku se nedá.

Přesto večer zdola zazníval známý valčík (někdo nacvičoval) a ten přivolával prapodivné nevídané obrázky v krabičce. Tak například se mi zdálo, že pod podlahou je opiové doupě, a dělo se tam něco, čemu jsem schválně a důvěrně říkal „třetí dějství“. Modrý kouř, žena (...)

(......)