Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Neurastenický záchvat

Šlo o to, že jsem působil jako korektor v Paroplavbě a svou bezvýznamnou funkci jsem z duše nenáviděl. Po nocích, leckdy až do svítání, psal jsem ve své mansardě román.

Zrodil se jedné noci, kdy jsem se probudil z tíživého snu. Zdálo se mi o rodném městě, sněhu, zimě a občanské válce… Kolem se neslyšně přehnala vánice, pak se odněkud vynořil stařičký klavír a u něho lidé, kteří dnes už nežijí. Ve snu na mě dolehla samota: začal jsem se litovat a se slzami v očích jsem se probudil. Rozsvítil jsem zaprášenou lampičku nad stolem, ozářila mou chudobu – laciný kalamář, pár knih a hromadu starých novin. Levý bok jsem měl odřený od péra. Zachvátila mě hrůza. Cítil jsem, že umřu hned teď u stolu. Nicotný strach ze smrti mě natolik zlomil, že jsem zasténal a zoufale se rozhlédl, jako bych hledal pomoc a záštitu před smrtí. A našel jsem. Tiše zamňoukala kočka, kterou jsem jednou sebral před vraty. Vyplašila se. Hop a už seděla na novinách a sledovala mě kulatýma očima, jako by se ptala: co se děje? Popelavému vychrtlému zvířeti záleželo na tom, aby se mi nic nestalo. Bodejť, kdo by je na stará kolena živil?

„To je záchvat,“ vysvětloval jsem jí. „Uhnízdila se ve mně nemoc a bude hlodat tak dlouho, až mě přemůže. Ale zatím se dá žít.“

Dům spal. Vyhlédl jsem ven. V žádném ze čtyř pater nesvítilo jediné okno. Najednou jsem shledal, že to není dům, ale několikapatrová vzducholoď, jež pluje pod nehybnou černou oblohou. Myšlenka na pohyb mě rozveselila. Uklidnil jsem se. Taky kočka se utišila a zavřela oči.

Tak jsem začal psát román. Vylíčil jsem snovou vánici a pokoušel jsem se zachytit, jak probleskuje pod stínidlem lampy roh klavíru. Nepovedlo se. Ale já byl houževnatý.

Přes den jsem měl jedinou starost: jak vynaložit co nejméně úsilí na svou galejnickou práci. Pracoval jsem mechanicky, abych při tom nemusel myslet. Využil jsem každé příležitosti a odcházel ze služby pod záminkou nemoci. Samozřejmě mi nevěřili a značně mi znepříjemňovali život. Ale dalo se to vydržet. Postupně jsem se zabral do práce. Podobně jako čeká netrpělivý mladík na hodinu schůzky, čekal jsem, až odbije jedna s půlnoci. V tu dobu se můj zlořečený kvartýr utišil. Zasedl jsem ke stolu. Kočka se uvelebila zvědavě na novinách. Román ji zaujal natolik, že se pokoušela přesídlit na popsaný arch. Popadl jsem ji za hřbet a usedl na její místo.

Jednou v noci jsem vzhlédl od stolu a podivil se. Vzducholoď se nevznášela, dům stál na místě a bylo světlo. Lampa svítila naprázdno a připadala mi odporně vtíravá. Zhasl jsem a ranní úsvit osvětlil mou špeluňku. Po asfaltovém dvoře se tiše, zlodějsky procházeli různobarevní kocouři. Rozluštil jsem i bez lampy každé písmeno ve svém rukopise.

„Panebože, a máme duben!“ vylétlo mi bůhvíproč zděšeně a připsal jsem velkými písmeny KONEC.

Skončila zima, vánice a chlad. Za tu dobu jsem ztratil svoje nečetné přátele, sešel jsem, chytil revma a poněkud jsem zpustl. Ale holil jsem se denně.

Hlavu plnou (...)

(......)