Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3
Moje sebevražda

To je hrůza, říkal jsem si ve svém pokoji, všecko je strašné. I ten salát, chůva, senior, nezapomenutelné „pochop“ a vůbec celý život.

Venku skučel podzimní vítr, utržený plech harašil a po skle stékaly potůčky deště. Od toho večera s chůvou a kytarou se události jen hrnuly, ale všecky byly tak nepříjemné, že o nich nechci psát. Především jsem si vzal román a zkoumal, jestli ho pustí, nebo ne. Začalo mi být jasné, že ho nepustí. Senior měl naprostou pravdu: každý řádek si o to koledoval.

Pak jsem utratil poslední peníze za přepsání dvou úryvků a odnesl je do redakce jednoho tlustého literárního měsíčníku. Za čtrnáct dní přišly zpátky. Nahoře v rohu bylo připsáno: „Nehodí se.“ Odstřihl jsem zamítavý posudek nůžkami na nehty a odnesl ukázky do jiného měsíčníku. Za čtrnáct dní mi je vrátili se stejným zamítnutím.

Potom chcípla kočka. Přestala žrát, zalezla do kouta a přiváděla mě svým mňoukáním k nepříčetnosti. To trvalo tři dny a čtvrtý den jsem ji našel zkroucenou v koutě a nehybnou.

Vypůjčil jsem si u domovníka lopatu a zakopal jsem kočku na plácku za naším domem. Zůstal jsem sám jako kůl v plotě, ale v skrytu jsem si oddechl. Nešťastné zvíře mě značně zatěžovalo.

Potom nastaly deště a mne rozbolelo rameno a levá noha v koleně.

Ale to se dalo snést. Nejhorší bylo, že jsem napsal špatný román. Jestli to byla pravda, znamenalo to můj konec. Do smrti sloužit v Paroplavbě… Vám se to směje!

V noci jsem ležel, oči vytřeštěné do tmy, a opakoval si: „To je hrůza!“ Kdyby se mě někdo zeptal, co si pamatuju z doby, kdy jsem působil v Paroplavbě, odpověděl bych s čistým svědomím: „Nic.“

Zablácené galoše pod věšákem, něčí mokrá čepice s dlouhatánskýma ušima na věšáku – a to je všecko.

„Úděsné,“ blekotal jsem a naslouchal jsem nočnímu tichu, které mi znělo v uších.

Za čtrnáct dní se dostavila nespavost.

Jel jsem tramvají do Samotečné-Sadové ulice, kde bydlel v jednom domě – číslo samozřejmě neprozradím – jistý chlapík, který díky svému zaměstnání směl mít u sebe zbraň. Za jakých okolností jsme se seznámili, teď není důležité.

Vejdu a vidím – přítel leží na pohovce. Mezitím co odběhl do kuchyně uvařit čaj, otevřel jsem (...)

(......)