Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá první

O znamenitém dobrodružství a slavném dobytí přílby Mambrinovy a jinými událostmi našeho nepřemožitelného rytíře.

V tom začalo trochu pršet a Sancho by rád byl do valchy se schoval, ale D. Quijote pro předešlé zklamání takovou ošklivost k ní dostal, že nižádným způsobem tam vkročiti nechtěl. Dali se tedy v pravo a jinudy, než byli den před tím jeli. Záhy na to shlédl D. Quijote jeti člověka, který měl na hlavě něco, jež co zlato se třpytilo; i hned obrátil se k Sanchovi a pravil: Mně se zdá, Sancho, že není přísloví, aby nebylo pravdivé; neb jsou to průpovědi ze zkušenosti vzaté, a zvláště pak ono, jež praví: Nikdy nebylo tak zle, aby zas nebylo dobře. To pravím proto, že, ačkoli nám osud včera bránu zavřel, kterou jsme hledali, a nás oklamal, nyní nám ji nenadále k jinému slavnějšímu a jistějšímu dobrodružství otvírá, takže nedovedu-li já vyváznouti, má vina to bude, kterou ani na to ani na ono nebudu moci svésti. Věz, pakliže se nemýlím, že někdo k nám se blíží, jenž má na hlavě Mambrinovu přílbici, na kterou, jak víš, jsem byl přisahal.

Považte dobře, V. Milosti, co mluvíte, a ještě lépe, co činíte, řekl Sancho; nebo nepřál bych, aby to zase byly valchy a nám smysly docela nezvalchovaly a neztloukly. Jdi k čertu, chlape, odpověděl D. Quijote; copak má přilbice podobu s valchami?

Já nevím, odpověděl Sancho; ale kdybych směl mluvit, jako jsem jindy mluvíval, namluvil bych vám toho tolik, že by V. Milost uhlídala, že se mýlí v tom, co povídá.

Jak se mohu v tom mýlit, ty zrádný pochybo? pravil D. Quijote; anebo nevidíš tamhle rytíře, jenž na svém hnědouši k nám se blíží, a na hlavě žlutou přílbu má?

Já nevidím nic jiného, odpověděl Sancho, než člověka na oslu šedivém, jako jest můj, a že má na hlavě něco blysknavého.

Však to jest právě ona přílbice Mambrinova, pravil D. Quijote, a odejdi odemne a nech mne s ním samotna a uhlídáš, jak v kratičkém čase toto dobrodružství skončím a té tak žádoucí přílbice dobudu.

Já milerád se vyhnu, odpověděl Sancho, ale jak pravím, dej Bůh, aby to šťastněj dopadlo, než s těmi valchami.

Já ti už řekl, chlape! pravil D. Quijote, abys o těch valchách ani nemukal, sice ti přisáhám, a můžeš mít na tom dosti, že z tebe duši vyvalchuju.

Sancho umlknul, aby pán nesplnil přísahu, která jej tak zkrotila, jakoby do něho byl střelil.

S tou přílbici, koněm a rytířem, jež D. Quijote viděl, bylo to takto: V oné krajině byly dvě vesnice, z nichž jedna menší neměla ani lékárny ani lazebníka, což obojí v druhé nedaleko bylo; musel tedy lazebník i menší ves obsluhovat a měl tam právě jednomu nemocnému žilou pustit a někoho oholit. Jel tedy milý lazebník se svou mosaznou holičskou mísou a náhoda chtěla, že právě pršet začalo, a on, aby si klobouk, bezpochyby nový, nezkazil, dal si na hlavu mísu, která byla vyčištěna a na půl míle se svítila. Jel na šedivém oslu, jak Sancho byl pravil, a proto zdálo se Donu Quijotovi, že to je bělouš a rytíř se zlatou přílbicí; neb on vše, (...)

(......)