Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá

O nikdy nevídaném ani neslýchaném dobrodružství, které od sebe znamenitějšího rytíře s menším nebezpečenstvím ještě nebylo podniknuto, jak je tenkráte statný Don Quijote de la Mancha byl podniknul.

Není jinak, pane, než že tato tráva jest důkaz, že zde na blízku musí být nějaký pramen, nebo potok, který ji zvlažuje, a proto byloby dobře, kdybychom šli trochu dál a někde u vody tuto žízeň, co nás trápí a v skutku více než hlad bolí, uhasili.

Rada ta D. Quijotu se zalíbila a on ujav Rocinanta za uzdu a Sancho osla svého za ohlávku, na kteréhož byli zbytky od své večeře naložili, počali po louce dále tápati, poněvadž pro temno noční nebylo ničeho viděti. Sotva ale byli sto kroků popošli, an silné hrčení vody zaslechli, jakoby s veliké a vysoké strže dolů padala. Hrkot ten je velice potěšil; pátrajíce na to, odkud přichází, uslyšeli nenadále jiný hluk, který jim a zvláště Sanchovi, odjakživa bojácnému a malomyslnému, radost nad nalezením vody pokalil. Uslyšeli totiž jakési podle taktu bušení a podivné přitom želez a řetězů řinčení, což jsouc provázeno divým hukotem vody, každé srdce, jenom ne D. Quijotovo, strachem by bylo naplnilo. Byla noc, jak praveno, tmavá, a oni právě se dostali pod nějaké vysoké stromoví, jehož listí mírným větrem jsouc pohybováno jaksi temně a strašlivě šumělo, takže samota, žízeň, tma, hukot vody a šust listí, vše to strach a hrůzu plodilo, zvláště když pozorovali, že ani buchot nepřestává, ani vítr se netiší, ani jitro neblíží a oni k tomu všemu ani místa neznali, kde se nalézají. Však D. Quijote puzen svým neohroženým srdcem vsedl na Rocinanta a vzav svůj štít a kopí zasadiv pravil:

Věziž, příteli Sancho, já jsem božím řízením v tomto železném věku se zrodil, abych tak nazvaný zlatý věk opět vzkřísil. Já to jsem, jejž nebezpečenství, velicí činové a hrdinné skutky očekávají; já jsem, pravím ještě jednou, ten, kterým má opět povstati rytířstvo kulatého stolu, oněch dvanáct francouzských Párů i oněch devět proslavených, kterýmž mají přijíti v zapomenutí Platirové, Tablantové, Olivantové a Tirantové, Febové a Belianisové s veškerým hejnem rytířů dobrodružných věku předešlého, a jenžto vykonám v tomto věku svém tak veliké a neobyčejné činy rekovství, že sebe skvělejší činy, jichž oni jsou dovedli, zatemni. Viz, věrný a poctivý můj zbrojnoši, tato tmavá noc, její neobyčejné ticho, dutý matný šumot těchto stromů, hrozný hukot oné vody, která, zdá se, jakoby s měsícových hor padala a je trhala, a onen neustálý buchot, jenž uši naše tak proniká, to vše spolu a samo sebou je s to, naplniti bázní a strachem srdce samého Marsa a tím více onoho, kdo není zvyklý podobným případům a dobrodružstvím. A přece toto vše, co ti zde líčím, jsou pouhé vybídky a podněty mého ducha, takže srdce v prsou radostí mi skáče, potkati se s dobrodružstvím tímto, buď si ono sebe obtížnější. Pročež přitáhni trochu Rocinantovi podpínku, měj se dobře a tři dni tu na mne čekej. Déle ne; nebo pakli se v tom čase (...)

(......)