Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá pátá

Jedná o slavné a strašlivé bitvě D. Quijota s několik měchy červeného vína a končí spolu povídku o nesmyslném všetečníku.

Málo již scházelo a byla by povídka dočtena bývala, an z komory, kde D. Quijote ležel, Sancho Panza celý poděšen přiběhl a hlasitě křičel: Pospěšte, pánové, rychle a pomozte mému pánovi, neb on se dal do nejstrašlivější a nejukrutnější bitvy, kterou oči mé byly kdy viděly. Na mou duši on dal obrovi, nepříteli naší slečny princezny Micomicony, takovou ránu, že mu hlavu jako makovici srazil.

Co to povídáš, brachu, pravil farář od dočítání povídky přestav. Cožpak jste se zbláznil, Sancho? O čem pak to u čerta žvatláte? vždyť jest ten obr přes dva tisíce mil odtud daleko?

Zatím strašlivý hluk v komoře a D. Quijota z plného hrdla křičet uslyšeli: Stůj loupežníku, zákeřníku, potvoro! Nyní tě mám a tvoje šavle ti nic neprospěje! A přitom tak to řinčelo, jako by vší silou do zdi sekal. Sancho pravil: To není nic, tady stát a poslouchat, my musíme tam jíti a boji tomu buď konec udělat aneb mému pánu pomoci, ačkoliv bezpochyby již toho nebude třeba, protože obr již dojista jest mrtev a před Bohem ze svého hříšného života účty skládá; nebo jsem viděl krev po zemi téci a hlavu v koutě ležeti, která je tak veliká, že jako veliký měch vína vypadala.

Ať jsem čertův, zvolal na to hospodský, pakli D. Quijote anebo D. Ďábel do měchů s vínem, které mu v hlavách leží, neseknul a co tento chuďas za krev má, bude bezpochyby vylité víno z nich.

Na to hospodský a ostatní s ním hned do komory běželi, kde D. Quijota v přepodivném obleku spatřili. Stál v košili, která mu s předu sotva do polovice kyčlí dosáhala a v zadu zajisté ještě o píď kratší byla. Dlouhaté hubené nohy jeho byly huňaté a nevelmi čisté; na hlavě měl usmolenou čepici, která hospodskému patřila; levou ruku měl zabalenou v poslamku, která Sanchovi, ze známých příčin, tak protivná byla, a v pravé držel svůj obnažený meč, kterým v pravo a v levo sekal a přitom takový povyk dělal, jakoby v skutku s obrem se potýkal. Co bylo ale to nejpodivnější, že měl ještě oči pevně zavřené, an posud ještě spal a mu se zdálo, že byl s obrem do boje se dal; obraznost jeho byla totiž dobrodružstvím, jež podniknouti mínil, tak zaujata, že mu se zdálo, že již byl do království micomiconského dojel a s nepřítelem svým v boji se nachází, při čemž mysle, že do obrá seká, nesčíslněkráte do měchů ťal, takže celá komora byla vínem zaplavena. Když hospodský to spatřil, rozpálil se hněvem, vrhl se na D. Quijota a pěsti tolik ho mlátit začal, žeby zajisté tomu obrovskému boji konec byl učinil, kdyby farář a Cardenio jej nebyli odtrhli; ale rytíř při všem tom přece se neprobudil, až lazebník veliký škopek studené vody od studny přinesl a jedním hrkem na celé tělo mu jej vychrstl. Na to D. Quijote procitnul, nikoliv ale tak úplně, aby byl pozoroval jak vypadá. Dorotea, která jeho krátký a tenký oblek zpozorovala, nechtěla do komory vejíti a na boj svého ochrance s (...)

(......)