Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá

O tom, co potkalo našeho rytíře, když byl z hospody vyjel.

Svítalo, když D. Quijote z hospody vyjížděl s takovou vážností, spokojeností a posilou, že byl již na rytířství pasován, že radost mu po podpínce koňově se prýštila. Však zpomenuv si na radu svého hostitele stran potřeb tak nevyhnutelných, jež s sebou míti měl, zvláště peněz a prádla, umínil si vrátit se domů a vším tím se opatřit. Též zbrojnoše nějakého myslil si najmouti a to jednoho chalupníka, souseda svého, který byl chudý a mnoho dětí měl, avšak za zbrojnoše rytířova velmi dobře se hodil. S tou myšlénkou obrátil Rocinanta ku své dědině, kterýžto, jakoby svou stáji čul, s takou radostí utíkat začal, že, jak se zdálo, kopyty ani země se nedotýkal.

Nebyl dlouho jel, an se mu zdálo, že z houštiny na levé straně slabý hlas, jakoby někdo si naříkal, jest slyšeti, což jak mile zaslechl, zvolal. „Díky Bohu za tu milost, že tak záhy my poskýtá příležitost, povinnost svého stavu konati a ovoce mého šlechetného úmyslu požiti. Hlas tento jest bezpochyby od nějakého nešťastníka aneb nešťastnice, jenž mého přispění a mé pomoci potřebuje.“ A trhnuv uzdou, Rocinanta přímo tam zařídil, odkud hlas vycházel. Sotva že několik kroků do lesa vjel, spatřil u jednoho stromu uvázanou kobylu a u druhého pacholíka po půl těla obnaženého, asi patnáctiletého, který tak si naříkal. A nebylo to bez příčiny, nebo sedlák jej notně řemenem mrskal a při každé ráně jej káraje a napomínaje, opakoval: Jazyka šetři, očima hleď. Pacholík odpovídal: Já to už víc neudělám! a lepší pozor na dobytek dávat sliboval.

I vida D. Quijote, co se děje, pravil hlasem hněvivým: Nešlechetný rytíři! hanebno jest takto nakládat s člověkem, který bránit se nemůže. Vsedněte na svůj kůň a chopte se kopí svého — mělť jakousi tyčku státi u dubu, u kterého kobyla přivázána byla — a já Vám dokážu nestatečnost Vašeho jednání. Rolník vida nad sebou tu postavu celou ve zbroji a kopím nad svou hlavou mávat, myslil, že již je po něm, a pravil mírnými slovy: Pane rytíři! tento pacholík, jejž trestám, jest můj čeledín a hlídá mi tamhle to stádo ovcí; on ale je tak nedbalý, že každý den mi některá schází, a protože já jeho nedbalost a bezbožnost trestám, praví, že s ním špatně nakládám, že mu povinnou mzdu neplatím, a Bůh ví, co všecko lže.

Ty budeš u mé přítomnosti lhát, sprostý chlape! vzkřikl D. Quijote. U slunce, jež na nás svítí, já tímto kopím naskrz tě probodnu. Zaplať hned, bez odkladu, sice, Bůh je svědek, že tě přinutím a tu chvíli na kusy rozmlátím. Odvaž ho!

Sedlák svěsil hlavu ani slova neodpovídaje a čeledína odvázal, kterého pak D. Quijote se ptal, mnoho-li mu hospodář jeho jest dlužen. On pravil že za devět měsíců, po sedmi realech za každý měsíc.

D. Quijote to spočetl a shledal, že to dělá třiašedesáte reálů, a pravil sedlákovi, aby tu chvíli je vysázel, nechce-li to smrtí zaplatit. Ulekaný sedlák odpověděl, aby se zdráv z toho místa nehnul a že může na to přisáhat — ačkoli nepřisáhal — (...)

(......)