Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá

Další vypravování o nehodě našeho rytíře.

Konečně vida, že opravdu nemůže se hnout, umínil si, obrátit se k obyčejnému svému prostředku: myslil totiž na nějakou příhodu ze svých knih a v jeho zlosti napadl mu příběh Valdovinův a markýze mantuanského, jak jej Carloto raněného v horách nechal; příběh to dětem známý, mládeži nenepovědomý, od starých chválený a víru mající a při všem tom ne více pravdivý, než jsou zázraky Mahometovy. Ten mu tedy se zdál v nynějším stavu jeho příhodným a on s patrnou bolestí začal se válet po zemi a slabým hlasem po onom nešťastném rytíři v lese říkat:

 Kde dlíš, drahá slečno moje,
 Nemáš se mnou útrpnost?
 Ty snad ani o tom nevíš,
 Aneb jest to nevěrnost!
 

A tímto způsobem odříkal romanci tu až k veršům, kde stojí:

 Ctný markýze mantuanský,
 Ujče můj a pane krevný.
 

I chtěla náhoda, že když byl k těmto veršům přišel, bylo tamtudy jeti jednomu sedláku z jeho dědiny a jeho sousedu, který byl obilí do mlýna vezl. Ten vida člověka toho zde ležeti, šel k němu a tázal se ho, kdoby byl a co mu je, že tak velmi naříká. Don Quijote bez pochyby myslil, že to je markýz mantuanský, ujec jeho, a nic mu neodpověděl, nýbrž u své romanci dále pokračoval, povídaje o svém neštěstí, že syn císařův do jeho nevěsty se zamiloval, vše tak, jak ona romance zpívá. Sedlák stál udiven nad takovýmto nesmyslem a sejmuv mu hledí, od ran celé rozbité, prachu plný obličej mu utírati začal. Jak mile však že jej utřel, poznal ho a pravil: Pane Quijado! (neb tak prý se nazýval, dokud ještě zdravý rozum měl a než z pokojného zemana dobrodružným rytířem se stal) kdopak Vám to učinil? však on na jeho otázku stále svou romancí odpovídal. Vida to dobrák člověk ten, svlekl mu krunýř a náramníky a ohlédal, zdali má nějakou ránu někde; však ani krve ani znamení žádného neviděl. Hleděl jej se země zvednout a s nemalou prací na svého osla jej vysadil, ješto se mu zdálo, že na něm nejpohodlněji mu se pojede. Zbraň sebral až na tříštky z kopí a na Rocinanta ji uvázal, kterého pak za uzdu a osla za ohlávku vzav ku své dědině se bral, neustále o nesmyslu, jejž D. Quijote byl mluvil, přemýšleje.

Nejpříjemnější cestu měl D. Quijote, jenžto na caparty ztřískán a rozbit na oslu ani udržeti se nemohl a neustále takové vzdechy vedl a k nebesům vysýlal, že sedlák opět byl nucen, tázati se ho, co jej bolí. A znova, jakoby ďábel mu byl uváděl na pamět historie příběhu jeho podobné, neb zapomenuv již na Valdovina, zpomněl si na móra Abindarraeza, jak jej antequarrský alkaide Rodrigo de Narvaez zajal a lestně do své alkaidie zavezl. Když tedy sedlák se ptal, co mu je, odpovídal mu těmi samými slovy, která chytrý Abencerraje Rodrigu Narvaezovi pravil, zrovna tak, jak je byl četl v historii: „Diana od Jorge de Monte major“, kde o tom je psáno, a uměl tak vhodně je přitočiti, že sedláka čerti vzíti mohli, když takovou směs hloupostí slyšel. Poznal z toho, že soused jeho blázní, a pospíchal dostat se s ním domů, aby se (...)

(......)