Paulo Coelho
překlad: Antonín Pasienka

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Neděle,
5. prosince 1993

Udělali jsme si přestávku na kávu.

"Život tě hodně naučil," pokusila jsem se rozproudit rozhovor.

"Naučil mě, že se pořád můžeme učit a že se můžeme změnit," odpověděl. "I když, se to zdá nemožné."

Zjevně se mu o tom nechtělo mluvit. Za celé ty dvě hodiny, než jsme dorazili k baru u silnice, jsme si vyměnili jen pár slov.

Nejdřív jsem se pokoušela zavést řeč na dětství, ale on projevoval pouze zdvořilý zájem. Ani mě pořádně neposlouchal a ptal se na to, o čem jsem už mluvila.

Něco nebylo v pořádku. Snad nás čas a vzdálenost navždy odcizily. Mluví o kouzelných chvílích, pomyslela jsem si. Jak to souvisí s osudem, který si zvolila Carmen. Jakub nebo Marie? Žije v jiném světě. Soria je jen vzdálenou vzpomínkou, ve které se čas zastavil, přátelé z dětství jsou pořád dětmi, staří ještě nepomřeli a dělají totéž, co před dvaceti lety.

Začala jsem litovat, že jsem s ním jela. Když se i u kávy vyhýbal rozhovoru, rozhodla jsem se, že už dál naléhat nebudu.

Poslední dvě hodiny cesty do Bilbaa byly pro mě učiněným utrpením. On se věnoval řízení, já jsem se dívala z okna, a už jsme se ani nesnažili zastírat, jak je nám celá situace trapná. Auto z půjčovny nemělo rádio, a tak nezbývalo než, snášet to ticho.

"Zeptáme se, kde je autobusové nádraží." Navrhla jsem, když jsme sjížděli z dálnice. "Do Zaragozy odtud jezdí pravidelná linka."

Byla zrovna siesta a na ulicích bylo málo lidí. Minuli jsme nějakého muže a jeden mladý pár, ale on se na cesiu nezeptal.

"Víš, kde to je?" zeptala jsem se po nějaké době.

"Kde je co?"

Ještě pořád mě neposlouchal.

Najednou mi bylo jasné, proč mlčí. O čem si měl povídal se ženou, která strávila celý život na jednom místě? Co může být zajímavého na někom, kdo má hrůzu z neznámého, touží po klidném zaměstnání a konvenčním manželství? Já jsem ve své ubohosti omílala stále stejné fráze o kamarádech z dětství a vytahovala vzpomínky na bezvýznamnou vesničku, které už dávno zapadly prachem. Na nic jiného jsem se nezmohla.

"Můžeš mě nechat třeba tady." navrhla jsem, když se zdálo, že jsme dorazili do centra města. Chtěla jsem to říct nenucené, ale vyznělo to hloupě, infantilně, rozmrzele.

Jel dál.

"Musím chytit autobus zpět do Zaragozy." trvala jsem na svém.

"Nevyznám se tady. Nevím, kde je přednáška ani kde je autobusové nádraží."

"Neměj strach, já už si nějak poradím."

Zpomalil, ale nezastavil.

"Chtěl bych..."

Dvakrát už takto začal a ani jednou tu větu nedokončil. Přemýšlela jsem, co mi asi chce říct: poděkovat za společnost, poslat pozdravy přátelům a tak ze sebe setřást ten nepříjemný dojem.

"Chtěl bych, abys dnes večer šla se mnou na přednášku," vypadlo z něj nakonec.

Zaskočilo mě to. Nechce spíš jen získat čas a napravit dojem z trapného ticha během cesty?

"Moc mi na tom záleží," dodal ještě.

Možná jsem jen venkovské děvče, které nezažilo nic, o čem by mohlo vyprávět, a nemám ani šarm a duchaplnost městských žen. (...)

(......)