Paulo Coelho
překlad: Antonín Pasienka

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pondělí,
6. prosince 1993

Láska je plná nástrah. Když chce o sobě dát vědět, září. Stín, který vrhá, si však nechává pro sebe. "Rozhlédni se kolem sebe." řekl. ..Lehni si a poslouchej se mnou tlukot srdce Země."

"Ted ještě ne." odpověděla jsem. "Nemůžu si zašpinit jediný kabát, který tady mám."

Kráčeli jsme po pahorcích porostlých olivovníky. Po deštivém dnu v Bilbau bylo ranní slunce jako sen. Neměla jsem ani sluneční brýle. Vlastně jsem s sebou neměla nic; původně jsem totiž odjela ze Zaragozy jenom na den. Nakonec jsem spala v půjčené košili, a abych si mohla vyprat, co jsem měla na sobě, musela jsem si na rohu u hotelu koupit aspoň tričko.

"Nevadí ti, když mě vidíš pořád takhle?" ptám se žertem a jsem zvědava, jestli mě taková všední starost vrátí zpátky do reality.

"Pro mě je důležité, že jsi jela se mnou."

Co mi dal tu medaili, o lásce nemluví. Ale má dohrou náladu a vypadá, jako by mu bylo znovu osmnáct. Kráčí vedle mě a také nastavuje tvář rannímu slunci.

"Co tam budeš dělat?" ukázala jsem na hradbu Pyrenejí na obzoru.

"Za těmi horami je Francie." odpověděl s úsměvem.

"Já znám zeměpis. Chci jenom vědět, proč musíme jet zrovna tam."

Chvíli se jen mlčky usmíval.

"Chci ti ukázat jeden dům. Možná by tě zajímal."

"Pokud ses dal na obchod s nemovitostmi, budu tě muset zklamat.

Nemám peníze."

Klidně bych jela do nějaké vesnice v Navaře nebo do Francie. Hlavně že nebudu muset trávit svátky v Zaragoze.

Vidíš, domlouval mozek srdci. Jsi ráda, žes pozvání přijala. Změnila ses, a ani o tom nevíš.

Ne, vůbec jsem se nezměnila. Jen jsem se trochu uvolnila.

"Podívej se na ty dlažební kameny."

Jsou oblé, bez hran. Vypadají jako oblázky na pláži. A přitom na navarských pláních moře nikdy nebylo.

"Ty kameny získaly svůj tvar pod nohama dělníků, poutníků, dobrodruhů." dodal. "Změnily se stejně jako ti, kteří po nich kráčeli."

"To všechno ses naučil na cestách?"

"Ne. Za to vděčím zázraku zjevení."

Nechápala jsem a ani jsem se nepokoušela to pochopit. Nechala jsem se unášet slunečním jasem, krajinou, horami na obzoru.

"Kam teď jdeme?" zajímalo mě.

"Nikam. Prostě si užíváme hezkého rána, sluníčka, krajiny kolem.

Čeká nás dlouhá cesta autem."

Po krátkém zaváhání se mě zeptal:

"Máš u sebe tu medaili?"

"Mám." odpovídám a zrychluji krok. Nechci, aby o tom mluvil - mohlo by nám to zkazit radost a pohodu dnešního rána.

Před námi je vesnice. Slojí na pahorku podobně jako středověká města. Zdálky vidím věž kostela a zříceninu hradu.

"Půjdeme tam?" ptám se prosebně.

Chvíli váhá, ale nakonec souhlasí. Cestou tam je kaple, ve které bych se chtěla zastavit. Už jsem se sice zapomněla modlit, ale ticho svatostánku mě uklidňuje.

Nic si nevyčítej, říkám si v duchu. Není to tvoje chyba, jestli se do tebe zamiloval.

Ptal se na medaili. Asi by se rád vrátil k rozhovoru v kavárně. A zároveň má strach, že uslyší, co nechce. Proto nenaléhá a o celé věci raději mlčí. (...)

(......)