Paulo Coelho
překlad: Antonín Pasienka

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Středa,
8. prosince 1993

Než hodiny na věži katedrály odbily půlnoc, naše skupina se značně rozrostla. Bylo nás téměř sto, včetně několika kněží a řádových sester. Stáli jsme v dešti a upírali zraky na sochu Panny Marie.

"Zdrávas Maria, matko Boží!" pronesl někdo v mé blízkosti, když dozněly údery hodin. "Zdrávas!" odpověděli všichni s potleskem.

Hned byl u nás hlídač a požádal nás, abychom se nechovali hlučně. Rušíme prý ostatní poutníky.

"Přišli jsme z daleka," řekl mu jeden muž z naší skupiny.

"Oni také," odvětil hlídač a přitom ukázal na lidi, kteří se modlili v dešti. "A modlí se potichu."

Přála jsem si, aby hlídač celé té sešlosti učinil konec. Chtěla jsem být se svým přítelem sama, daleko odtud, chtěla bych ho držet za ruku a vyprávět mu o tom, co cítím. Musíme si promluvit o našem domě, o společných plánech, a lásce. Musím ho uklidnit, ukázat mu, jak ho mám ráda, ujistit ho, že jeho sen se splní, protože při něm budu stát a budu mu pomáhat.

Hlídač se vzápětí vzdálil a jeden z mnichů začal potichu odříkávat růženec. Když jsme se dostali k Vyznání víry, které zakončuje první soubor modliteb, stáli všichni tiše, se zavřenýma očima.

"Co je to za lidi?" zeptala jsem se.

"To jsou charismatici," odvětil.

To slovo jsem už slyšela, ale nevěděla jsem přesně, co znamená.

Pochopil.

"JSOU TO lidé kteří v sobě nosí oheň DUCha svatého," řekl. "Oheň, který zde nás pán Ježíš zanechal a v němž nemnozí zažehli své svíce. Jsou to lidé, kteří se přiblížili původnímu smyslu křesťanství, kdy každý měl schopnost konat zázraky. Jsou to lidé, kteří následují Ženu oděnou v Slunce."

Skupina začala potichu zpívat, jako by poslechla něčí neviditelný příkaz.

"Třeseš se zimou. Nemusíš tady být." řekl.

"Ty tady zůstaneš?"

".Já ano. Toto je můj život."

"Tak tady zůstanu s tebou." odpověděla jsem, i když bych nejraději byla někde daleko. "Jestli je toto tvůj svět, chci do něj taky patřit."

Skupina stále zpívala. Zavřela jsem oči a pokoušela se připojit, i když mi francouzština působila potíže. Opakovala jsem po ostatních slova, kterým jsem nerozuměla. Čas mi však ubíhal rychleji.

Setkání už, nemělo trvat dlouho. A pak se konečně, jenom my dva, vrátíme do Saint-Savinu.

Mechanicky jsem dál opakovala slova písně. Po chvíli jsem si však uvědomila, že si mě ta píseň začíná podmaňovat, jako by měla nějaké hypnotické schopnosti. Už mi nebyla taková zima a přestalo mi dokonce vadit i to, že prší a že se nemám do čeho převléct. Při té melodii jsem najednou pookřála, rozveselila se a přenesla do dob, kdy jsem byla k Bohu blíž a víc spoléhala na jeho pomoc.

Když, už jsem byla zcela pohroužena do rozjímání, zpěv utichl.

Otevřela jsem oči. Tentokrát to nebyl hlídač, ale kněz. Kráčel k jednomu z duchovních z naší skupiny. Chvíli s ním o něčem potichu hovořil a pak odešel.

Duchovní se obrátil k nám:

"Máme se modlit na druhém břehu." řekl.

V tichosti jsme kráčeli na určené místo. Vyšli jsme na (...)

(......)