Paulo Coelho
překlad: Antonín Pasienka

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Čtvrtek,
9. prosince 1993

Když jsem se vzbudila, skláněl se nade mnou. Byl už jasný den a z nedalekého kostela se ozývaly zvony.

Políbil mě a něžně polaskal.

"Musíme jít." řekl. "Dnes je poslední den svátků, silnice budou přeplněně."

"Nechci zpátky do Zaragozy." vzepřela jsem se. "Chci jít tam, kam půjdeš ty. Za chvíli otevírají banky, můžu si vyzvednout peníze a koupit si něco na sebe."

"Říkala's, že moc peněz nemáš."

"Nějak si poradím. Musím se svou minulostí rázně skoncovat. Kdybych se vrátila do Zaragozy, mohlo by mě napadnout, že dělám hloupost, že do zkoušek zbývají už jenom dva měsíce, že to bez sebe ještě tu chvíli vydržíme.

A když je udělám, nebude se mi už ze Zaragozy chtít pryč. Ne, nemůžu se vrátit. Musím spálit všechny mosty, které mě vážou k tomu, co jsem byla dříve."

"Barcelona." řekl si pro sebe.

"Cože?"

"Nic. Pojedeme dál."

"Máš přece přednášku."

"Až za dva dny," odpověděl. V hlase mu zazněl divný tón. "Ne, pojedeme jinam. Barcelona může počkat."

Vstala jsem. Nechtěla jsem myslet na problémy. Možná se jen nesvůj a zahanbený.

Šla jsem k oknu, poodhrnula záclonu a pozorovala uličku před hotelem. Na balkónech se sušilo prádlo. A venku zvonily zvony.

"Mám nápad," řekla jsem. "Pojedeme se podívat tam, kam jsme chodívali, když jsme byli malí. Od té doby jsem tam nebyla."'

"Kam?"

"Do kláštera u Piedry."

Zvonění zvonů nás provázelo i na ulici a on navrhl, abychom zašli do kostela.

"Neděláme nic jiného." zareptala jsem. "Kostely, modlitby, obřady."

"Milovali jsme se." řekl. "Pili jsme. Byli jsme v horách. Bůh nám už ukázal svoji přísnou i laskavou tvář."

Řekla jsem hloupost. Ještě jsem nepřivykla novému životu.

"Promiň." omluvila jsem se.

"Půjdeme jen na chvilku. Ty zvony jsou znamení."

Měl úplnou pravdu, ale na to jsem měla přijít až následujícího dne. V té chvíli jsem to ještě nevěděla. Sedli jsme do auta a za čtyři hodiny dorazili do kláštera.

Střecha byla zbořená a těch několik soch, které ještě zbyly, přišlo o hlavu - kromě jediné. Rozhlédla jsem se kolem. Kdysi tu museli žít lidé, kteří se s nezlomnou vůlí starali o každý kámen, o každou lavici a také o to, aby si k ní vždy našel cestu někdo z mocných té doby.

Ale teď jsem před sebou viděla jen zříceninu. Zříceninu, kterou má dětská představivost měnila na hrad, kde jsme si společně hráli a kde jsem hledala svého zakletého prince.

Po staletí patřil ten kousek ráje mnichům z kláštera u Piedry. Stál na nejníže položeném místě prolákliny a měl hojnost toho, co obyvatele okolních vesnic stavělo do role prosebníků: vodu. Řeka Piedra se u něj rozlévala do desítek vodopádů, bystřin a jezírek a dala vzniknout bujné vegetaci lemující jejich břehy.

Stačilo však ujít pár set metrů, vystoupil z "kaňonu", a všude kolem byla jen vyprahlá země a zkáza. Řeka sama se u ústí prolákliny znovu měnila v tenkou strouhu, jako by se v ní vydala ze své mladosti a energie.

Mnichové to věděli a vodu (...)

(......)