Paulo Coelho
překlad: Pavla Lidmilová

ZÁHIR
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Její komentář mi připadá absurdní, knihu napíšu, kdy budu chtít, znám nakladatele, novináře, lidi, kteří jsou mi zavázáni. Esther je jen ženská, která se bojí, že mě ztratí, vymýšlí si nesmysly. Říkám, že to stačí, náš vztah skončí, nejde o to, co podle ní potřebuji ke štěstí, jde o lásku.

Co je to láska? Ptá se ona. Víc než půl hodiny jí to vysvětluji, až si nakonec uvědomím, že to správně definovat nedokážu.

Ona říká, že když už neumím definovat lásku, ať se aspoň zatím pokusím napsat knihu.

Říkám, že ty dvě věci spolu vůbec nesouvisejí, ještě týž den odejdu z domu, ona ať si zůstane v bytě, jak chce dlouho, budu bydlet v hotelu, než si zařídím něco jiného. Ona říká, že s tím nemá žádný problém, můžu odejít a ani ne za měsíc bude byt volný, hned zítra si začne hledat jiné bydlení. Začnu si balit kufr a ona si jde číst knihu. Říkám, že už je pozdě, odejdu zítra. Ona navrhuje, abych odešel hned, protože zítra si budu připadat slabší, méně odhodlaný. Ptám se jí, jestli se mě chce zbavit. Ona se směje, říká, že to já jsem se rozhodl se vším skoncovat. Jdeme spát, nazítří už chuť odejít není tak velká, rozhodnu se, že si to musím rozmyslet. Esther však říká, že tím ta záležitost nekončí: dokud nebudu riskovat vše kvůli něčemu, v čem vidím skutečný důvod svého života, budou se podobné dny opakovat, ona bude nakonec nešťastná a potom odejde sama. V tom případě se však její úmysl změní okamžitě v čin a ona za sebou spálí všechny mosty. Ptám se, co tím míní. Najde si jiného, zamiluje se, odpovídá.

Ona jde pracovat do redakce, já se rozhodnu vzít si den volna /kromě psaní textů zrovna pracuji v jedné nahrávací společnosti/, sednu si k psacímu stroji. Vstanu, čtu si noviny, vyřizuji důležité dopisy, když skončím, začnu vyřizovat nedůležité dopisy, poznamenám si, co musím udělat, poslouchám hudbu, obejdu blok, pohovořím si s pekařem, vrátím se domů, den je pryč, a já jsem nedokázal napsat na stroji jedinou větu. Mám vztek na Esther, která mě nutí dělat věci, do nichž se mi nechce.

Esther se vrátí z redakce a na nic se mě neptá, jen konstatuje, že jsem nic nenapsal. Říká, že můj pohled je dnes stejný jako včera.

Nazítří jdu pracovat, ale večer se zase vrátím ke stolu s psacím strojem. Čtu, dívám se na televizi, poslouchám hudbu, znovu se obrátím ke stroji a tak uplynou dva měsíce, v nichž hromadím další a další stránky s „první větou“, ale nikdy nedokážu dokončit odstavec.

Vymlouvám se na všecko možné – v téhle zemi nikdo nečte, ještě jsem si neujasnil celkovou koncepci, anebo mám skvělou koncepci, ale přemýšlím, jak ji vhodně rozvinout. Kromě toho teď musím rychle napsat ten a ten článek nebo ten a ten text k písni. Uběhnou další dva měsíce, a jednoho dne přijde Esther domů s letenkou.

„Tak už dost,“ řekne. „Přestaň se tvářit, že máš moc práce, že jsi člověk dbalý svých povinností, že svět potřebuje to, co právě děláš, a na čas se rozjeď do světa.“ Vždycky se můžu stát ředitelem novin, v nichž publikuji reportáže, vždycky můžu být prezidentem nahrávací společnosti, pro kterou skládám texty k písním – a kde pracuji jen proto, že nechtějí, abych psal texty pro konkurenční firmy. Vždycky se můžu vrátit a dělat to, co dělám teď, ale můj se už nepočká. Buď začnu, nebo na něj zapomenu.

Kam mám letět?

Do Španělska.

Rozbiju pár sklenic, letenky jsou drahé, teď zrovna nikam jet nemohu, musím dbát o svou kariéru. Přijdu o spoustu šancí v muzice, problém není ve mně, problémem je naše manželství. Kdybych chtěl napsat knihu, nikdo by mi v tom nezabránil.

„Ty můžeš, ty chceš, ale neděláš to,“ řekne ona. „A protože tvůj problém se netýká mne, ale pouze tebe, bude lepší, když budeš nějakou dobu sám.“

Ukáže mi mapu. Mám letět do Madridu, kde přesednu na autobus do Pyrenejí, na hranici s Francií. Tam začíná středověká trasa, pouť do Santiaga. Musím ji projít pěšky. Ona mě bude čekat na konci a pak bude souhlasit se vším, co řeknu: že už ji nemiluji, že jsem ještě neprožil dost na to, abych vytvořil literární dílo, že už mě ani nenapadne být spisovatelem, že to všechno byl jenom mladický sen, nic víc.

No to je šílené! Žena, s níž žiju dva dlouhé roky – opravdová věčnost v mileneckém vztahu –, rozhoduje o mém životě, donutí mě nechat práce a chce, abych přešel nějakou zemi pěšky! Je to tak bláznivé, že se rozhodnu vzít to vážně. Párkrát se večer opiju, ona se mnou, přestože pití nesnáší. Začnu být agresivní, říkám jí, že mi závidí moji nezávislost, tenhle pitomý nápad určitě dostala, když jsem jí řekl, že ji chci nechat. Ona odpovídá, že všechno vzniklo, když jsem byl ještě na gymnáziu a snil o tom, že budu spisovatelem – teď už nemá smysl to odkládat, buď budu čelit sám sobě, nebo se až do konce života budu ženit a zase rozvádět, vykládat pěkné historky o své minulosti a upadat čím dál víc.

Nemohu samozřejmě připustit, že má pravdu, ale vím, že nelže. A čím víc si to uvědomuji, tím jsem agresivnější. Přijímá mé útoky bez reptání, jenom připomíná, že datum odletu se blíží.

Jednou večer, už téměř před stanoveným dnem, se Esther odmítne se mnou milovat. Vykouřím celou hašišovou cigaretu, vypiju dvě láhve vína a uprostřed místnosti upadnu do bezvědomí. Když se proberu, uvědomím si, že jsem spadl až na dno studně, a teď mi nezbývá než se dostat na hladinu. A zrovna já, tak pyšný na svou odvahu, teď vidím, jak jsem zbabělý, jak jsem zpohodlněl a kazím si vlastní život. To ráno ji probouzím polibkem a říkám, že udělám všechno, co mi navrhuje.

Odjíždím a za třicet osm dní zdolám pěšky Svatojakubskou cestu. Když dojdu do Compostely, pochopím, že tam teprve začíná moje opravdová cesta. Rozhodnu se usadit v Madridu, žít z autorských práv, nechat mezi sebou a Estheřiným tělem oceán – přestože oficiálně jsme stále spolu a poměrně často si telefonujeme. Je velice pohodlné být dál ženatý, vědět, že vždycky se mohu vrátit do její náruče a zároveň se těšit veškeré nezávislosti světa.

Zamiluji se do jedné katalánské badatelky, do Argentinky, která dělá šperky, do dívky, jež zpívá v metru. Autorská práva z hudby mi chodí dál a stačí mi k bezstarostnému životu, pracovat nepotřebuji, mám na všecko čas, dokonce i na to... abych napsal knihu.

Kniha může vždycky počkat do druhého dne, protože madridský starosta rozhodl, že město se má bavit, vymyslel zajímavý slogan /“Madrid mě zabije“/, vybízí k návštěvě různých nočních podniků za jedinou noc, vynalézá romantický název „Madridské toulky“, to přece nemohu nechat na zítra, všecko je nesmírně zábavné, dny jsou krátké a noci dlouhé.

Jednoho krásného dne mi Esther telefonuje, že mě přijede navštívit. Podle ní musíme celou naši situaci jednou provždy vyřešit. Svůj přílet ohlašuje na příští týden a dá mi tak čas, abych si zorganizoval celou řadu výmluv /odjíždím do Portugalska, ale za měsíc se vrátím – říkám blondýnce, která dřív zpívala v metru, ale teď spí v aparthotelu a každou noc se mnou chodí na „Madridské toulky“/. Uklidím byt, odstraním každou stopu po ženské přítomnosti, požádám přátele o naprosté mlčení, přijíždí moje žena a zdrží se tu měsíc.

Esther vystoupí z letadla s úděsným účesem, který ji úplně mění. Odjedeme na španělský venkov, poznáváme městečka, která na jeden den znamenají hodně, ale kdybych se tam měl vrátit dnes, už bych nevěděl, kde leží. Shlédneme býčí zápasy, představení flamenca, jsem nejlepší manžel na světě, protože chci, aby odjížděla zpět s přesvědčením, že ji stále miluji. Sám nevím, proč chci takový dojem navodit, možná proto, že v hloubi duše tuším, že madridský sen jednoho dne skončí.

Protestuji proti jejímu účesu, ona jej mění a je zase hezká. Teď už chybí jenom deset dní do konce její dovolené, chci, aby odjela spokojená a zase mě nechala v Madridu, který mě zabíjí, s diskotékami, co otvírají v deset dopoledne, s býky, s nekonečnými debatami o pořád stejných věcech, s alkoholem, ženami, dalšími býky, dalším pitím, dalšími ženami a žádným, vůbec žádným denním řádem.

Když jednou v neděli jdeme do bufetu, který je otevřený celou noc, Esther zavede hovor na zakázané téma: na knihu, kterou prý píšu. Vypiju láhev sherry, cestou kopu do kovových dveří, nadávám lidem na ulici, ptám se jí, proč jezdila tak daleko, když jejím jediným cílem je udělat mi ze života peklo, zkazit mi radost. Nic na to neříká – oba však chápeme, že náš vztah dosáhl krajní meze. V noci spím jako zabitý, a potom, co si nazítří postěžuji řediteli, že telefon vůbec nefunguje, co vyčtu pokojské, že už týden nepřevlékla postele, a co se nekonečně dlouho koupu, abych se zbavil kocoviny z včerejší noci, usedám ke stroji jen proto, abych dokázal Esther, že se pokouším, poctivě pokouším pracovat.

A najednou se stane zázrak: při pohledu na tu ženu, která zrovna uvařila kávu a čte si noviny, v jejíchž očích se zračí únava a zoufalství, která je tu se mnou jako vždy tiše a svou lásku neprojevuje pokaždé navenek gesty, ženu, jež mě přiměla říct „ano“, když jsem chtěl říct „ne“, která mě přinutila k boji za něco, co – oprávněně – považuje za důvod mého života, která se zřekla mé společnosti, protože její láska ke mně překonávala i její sebelásku, která mě přiměla, abych se vypravil na cestu za svým snem. Při pohledu na tu ženu téměř dětskou, klidnou, s očima, jež říkají víc než jakákoli slova, mnohokrát vyděšenou v nitru, ale vždy odvážnou v činech, schopnou milovat, aniž se poníží, aniž se omlouvá, že bojuje o svého muže – mé prsty se znenadání rozběhnou po klávesách psacího stroje.

Objeví se první věta. A druhá.

Pak dva dny nejím, spím jen pár nezbytných hodin, slova jako by tryskala z jakéhosi neznámého zdroje, tak jako se mi to stávalo s texty k písním v době, kdy jsme s partnerem po dlouhých hádkách a nesmyslných debatách poznali, že „to“ je tady, hotové, a je čas hodit to na papír a do not. Tentokrát vím, že „to“ vyvěrá z nitra Esther, má láska se obrozuje, píšu knihu, protože ona existuje, protože bez nářků a aniž by se považovala za oběť, překonala těžké chvíle. Začnu vyprávět o jediném zážitku, který mě za poslední roky vzrušil – o putování do Santiaga de Compostela.