Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Nazítří se Razumichin probudil kolem osmé s hlavou plnou vážných starostí. To ráno ho překvapilo řadou nových a nepředvídaných pochybností. Nikdy se nenadál, že někdy takto procitne. Do nejmenších podrobností se rozpomínal na všecko, co se den předtím zběhlo, a uvědomoval si, že prožil něco nevšedního, že v něm zůstal jakýsi doposud nepoznaný, s ničím dřívějším nesouměřitelný dojem. Stejně dobře si však byl vědom, že sen, který mu popletl hlavu, je dokonale nereálný, tak nereálný, že se zaň zastyděl, a rychle se začal obírat ostatními, reálnějšími starostmi a pochybnostmi, které mu nadělil ten „zatracený včerejšek“.

Nejhrozněji mu bylo, když vzpomínal, jak byl včera „podlý a hnusný“, nejen proto, že byl opilý, ale protože zneužil situace, v níž se ta dívka octla, a z té hloupě ukvapené žárlivosti haněl jejího ženicha, ačkoliv nevěděl nic nejen o jejich vztahu a vzájemných závazcích, nýbrž toho člověka ani jaksepatří neznal. Jakým právem o něm vůbec vyslovoval tak ukvapené a neuvážené soudy? A kdo se ho o to prosil? Copak by se mohlo takové stvoření jako Avdoťja Romanovna oddat za peníze někomu, kdo jí není hoden? Má tedy i Lužin svou cenu. Jejich ubytování? Ale copak musel opravdu vědět, jaké jsou to pokoje? Chystá pro ně přece byt… brr, jak je to všecko podlé! A copak je to nějaká omluva, že byl opilý? Hloupá výmluva, která ho ještě víc ponižuje! Ve víně je pravda a ta pravda zkrátka vyšla na světlo, „totiž celá špinavost mého závistivého, bezcitného srdce“! A copak si on, Razumichin, může vůbec dovolit o něčem podobném snít? Jak se vyjímá vedle takové dívky on, podnapilý výtržník a včerejší tlučhuba? Je vůbec možné tak cynické a směšné srovnání? Razumichin se při tom pomyšlení zoufale začervenal, ale vtom se jako z udělání zároveň jasně upamatoval, jak jim včera na schodech říkal, že bytná na něj bude kvůli Avdoťje Romanovně žárlit… a to už bylo příliš! Rozmáchl se a praštil pěstí do kuchyňských kamen, až si narazil ruku a rozbil jeden kachlík.

„Jasná věc,“ bručel si pro sebe za chvíli s pocitem jakéhosi sebeponížení. „Jasná věc, že všecky tyhle nechutnosti do smrti nezahladím a neodčiním…, a proto na něco takového nesmím ani pomyslet a nejlíp udělám, když k nim přijdu beze slova a… vykonám svou povinnost také beze slova a… nebudu se omlouvat a vůbec o tom mluvit a… zkrátka je konec, to je jasná věc!“

Nicméně než se oblékl, prohlédl si šaty pečlivěji než jindy. Jiný oblek neměl, a i kdyby byl měl, byl by si ho možná ani nevzal – „ano, schválně nevzal“. Rozhodně však před nimi nemůže vystupovat jako cynický a špinavý hadrník, nemá přece právo urážet jemnocit druhých, tím spíše, že potřebují jeho pomoc a sami ho k sobě volají. Proto si šaty pečlivě okartáčoval. A prádlo měl vždycky obstojné, v tom ohledu si zvlášť potrpěl na čistotu.

Toho rána se pečlivě vymydlil – Nastasjiným mýdlem – umyl si vlasy, krk a hlavně ruce. Ale když se měl rozhodnout, zda si oholí své strnisko (u Praskovji Pavlovny byly k dispozici výborné (...)

(......)