Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST TŘETÍ

1

Raskolnikov se pozvedl a posadil se na divanu. Slabým posunkem naznačil Razumichinovi, aby zarazil příval svých zmatených a horlivých útěch, jež chrlil na matku a na sestru, vzal obě za ruce a dlouho mlčky upíral zrak hned na tu, hned na onu. Matku jeho pohled polekal. Četla v tom pohledu až mučivě silný cit, ale zároveň v něm bylo cosi strnule utkvělého, skoro nepříčetného. Pulcherija Alexandrovna se rozplakala.

Duněčka byla bledá, její ruka v bratrově ruce se chvěla.

„Teď jděte domů… s ním,“ řekl přerývaným hlasem a ukázal na Razumichina, „a až zítra, zítra si všechno… Kdy jste přijely, už dávno?“

„Navečer, Roďo,“ odpověděla Pulcherija Alexandrovna, „vlak měl hrozné zpoždění. Ale já teď od tebe neodejdu ani za nic, Roďo! Zůstanu přes noc tady u tebe…“

„Netrapte mě!“ vyrazil Raskolnikov a podrážděně se ohnal rukou.

„Já u něho zůstanu!“ zvolal horlivě Razumichin. „Ani na vteřinu se od něho nehnu, tamti doma mi mohou být ukradení, ať se stavějí třeba na hlavu! Tam teď vládne strýček.“

„Jak, jak se vám jenom odvděčím!“ začala už Pulcherija Raskolnikovová, znovu tisknouc Razumichinovi ruce, ale Raskolnikov jí opět skočil do řeči:

„Nesnesu to, nesnesu,“ opakoval podrážděně, „netrapte mě! Dost, jděte už… Už to nesnesu…!“

„Půjdeme, mami, aspoň na chvilku vyjdeme ze světnice,“ šeptala polekaná Duňa, „vidíš přece, že mu přitěžujeme!“

„To se na něj po třech letech nesmím ani podívat?“ rozvzlykala se Pulcherija Alexandrovna.

„Počkejte!“ zadržel je ještě. „Pletete jedno přes druhé, a já se nemůžu soustředit… Mluvily jste s Lužinem?“

„Nemluvily, Roďo, ale ví už, že jsme přijely. Roďo, slyšely jsme, že Petr Petrovič byl tak hodný a dnes tě navštívil,“ dodala trochu bázlivě Pulcherija Alexandrovna.

„Ano… byl tak hodný… Duňo, prve jsem Lužinovi řekl, že ho shodím ze schodů, a ukázal jsem mu dveře…“

„Ale prosím tě, Roďo! Opravdu… snad nechceš říct,“ začala polekaně Pulcherija Alexandrovna, ale zarazila se při pohledu na Duňu.

Avdoťja Romanovna upřeně hleděla na bratra a čekala, co ještě řekne. O výstupu mezi ním a Lužinem už je zpravila Nastasja, pokud co pochopila a byla s to vylíčit, a obě byly celé vyčerpané ohromením a nedočkavostí.

„Duňo,“ mluvil s přemáháním Raskolnikov. „Já si ten sňatek nepřeju, a proto hned zítra to první, co Lužinovi řekneš, bude, že ho odmítneš tak, aby už sem ani nepáchl!“

„Můj ty bože!“ vyjekla Pulcherija Alexandrovna.

„Uvaž jen, co říkáš, bratře!“ vybuchla Avdoťja Romanovna, ale hned se ovládla. „Ale snad teď nejsi docela při smyslech, jsi unavený,“ dokončila smírně.

„Myslíš, že mluvím z cesty? Kdepak… Ty si bereš Lužina kvůli mně. Ale já žádné oběti nepřijímám. A proto do zítřka napiš dopis… odmítnutí… Ráno mi ho dáš přečíst, a bude to!“

„To nemohu udělat!“ vykřikla uražená dívka. „Jakým právem…“

„Duněčko, ty jsi také příliš horkokrevná, přestaň, až zítra… Copak nevidíš…,“ vyděsila se matka a přiskočila k Duně. „Ach, raději už půjdeme!“

„Fantazíruje!“ (...)

(......)