Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Uprostřed ulice stál elegantní panský lehký kočár s párem bujných šedých koní; v kočáru nikdo neseděl, kočí slezl z kozlíku a přešlapoval vedle; koně někdo držel za uzdy. Okolo se tlačilo mnoho lidí, docela vpředu strážníci. Jeden držel rozsvícenou lucernu a sehnutý svítil na cosi na dlažbě, pod koly. Kolem bylo plno hovoru, zděšených výkřiků; kočí jako popletený občas opakoval:

„Takové neštěstí! Panebože, takové neštěstí!“

Raskolnikov se s námahou protlačil kupředu a konečně spatřil předmět toho sběhu a zájmu. Na zemi bezvládně ležel muž sražený koňmi, zřejmě velmi nuzně oblečený, ale v „lepších“ šatech, celý zkrvavený. Krev mu tekla z hlavy a stékala po tváři, obličej měl potlučený, odřený a zohavený. Bylo vidět, že zranění je vážné.

„Lidičky!“ bědoval kočí. „Člověk se nedohlídá! Neřek bych, kdybych jel tryskem nebo na něj nekřičel, ale já nepospíchal, jel jsem polehounku. To mi všichni můžete dosvědčit. Ožrala jehlu nenavleče, to se ví…! Vidím ho, jak jde přes ulici, motá se, div sebou nepraští, tak zařvu jednou, dvakrát i potřetí, strhnu koně, ale on se jim svalil rovnou pod kopyta! Kdoví, jestli ne schválně, nebo měl tolik v hlavě… Koně jsou mladý a lekavý, začali vyhazovat, on vykřik, oni začali jančit ještě víc – a neštěstí bylo hotový“

„Bylo to tak!“ ozvalo se z davu něčí svědectví.

„Křičel, to je pravda, třikrát na něj zavolal,“ přidal se druhý.

„Akorát třikrát, všichni to slyšeli!“ vykřikl další.

Kočí ostatně nebyl příliš skleslý a vyděšený. Bylo zřejmé, že kočár patří bohatému a vlivnému majiteli, který někde čeká, až pro něj přijede; strážníci se ovšem horlivě snažili, aby tuto závadu napravili. Bylo třeba dopravit přejetého do jeho obvodu a do nemocnice. Nikdo ho však neznal.

Raskolnikov se zatím protlačil a nahnul ještě blíže. Světlo lucerny náhle jasně ozářilo nešťastníkovu tvář; Raskolnikov ji poznal.

„Já ho znám, já ho znám!“ vykřikl a prodral se až dopředu. „To je úředník na penzi, titulární rada Marmeladov! Bydlí nedaleko v Kozelově domě… Rychle doktora! Zaplatím, podívejte!“ Vytáhl z kapsy peníze a ukázal je strážníkovi. Byl nesmírně rozčilený.

Strážníci byli spokojeni, že zjistili totožnost přejetého. Raskolnikov udal i své jméno a bydliště a úpěnlivě, jako by šlo o jeho vlastního otce, je přesvědčoval, že mají bezvědomého Marmeladova co nejrychleji dopravit do jeho bytu.

„Je to tady ob tři domy,“ přimlouval se, „dům Němce Kozela, toho boháče… Šel asi opilý domů. Znám ho… Propadl pití… Má tam rodinu, ženu, děti, a ještě jednu dceru. Bůhvíjak dlouho by ho táhli do nemocnice, a tady mají tuším doktora v domě! Zaplatím, všecko zaplatím… Bude mít přece jen lepší ošetření a rychlou pomoc, než s ním dojedou do nemocnice, tak třeba umře…“

Nenápadně už dokonce něco podstrčil; věc byla ostatně jasná a zákonná, lékařská pomoc byla v tomto případě rozhodně rychlejší. S pomocí ochotných lidí přejetého zvedli a odnášeli. Ke Kozelovu domu bylo asi třicet kroků. Raskolnikov šel vzadu, šetrně (...)

(......)