Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Ale sotva odešla, vstal, zavřel dveře na háček, rozvázal ranec se šatstvem, který předtím přinesl a zase zavázal Razumichin, a začal se oblékat. A zvláštní věc: náhle jako by se docela uklidnil, ani už neblouznil, jako nedávno, ani necítil ten panický strach jako celou poslední dobu. Byly to první okamžiky jakéhosi podivného a náhlého uklidnění. Jeho pohyby byly přesné a jisté, projevoval se v nich pevný záměr. „Ještě dnes, ještě dnes!“ bručel si pro sebe. Uvědomoval si sice, že je ještě zesláblý, ale vrcholné duševní vypětí, které přešlo ve stav klidu a myšlenkové strnulosti, mu dodávalo sílu a jistotu. Ostatně doufal, že se na ulici neskácí. Když se převlékl do nových věcí, utkvěl pohledem na penězích, jež ležely na stole, chvíli se rozmýšlel a pak je strčil do kapsy. Bylo to pětadvacet rublů. Vzal i všechny měďáky, které dostal Razumichin nazpět z deseti rublů vydaných za oděv. Pak tiše vytáhl háček, vyšel z pokojíčku, sešel ze schodů a nahlédl do otevřených dveří kuchyně: Nastasja k němu byla obrácena zády a sehnutá rozfoukávala panin samovar. Neslyšela nic. A koho by také napadlo, že teď odejde? Za malou chvíli už stál na ulici.

Bylo asi osm hodin, slunce zapadalo. Dusné dny ještě trvaly, ale on se toho městem zamořeného vzduchu plného puchu a prachu nadýchl s rozkoší. Měl pocit, že se mu začíná zlehka točit hlava, jeho rozpálené oči a pohublý, voskově žlutý obličej náhle zasvítily jakousi sveřepou energií. Nevěděl, kam půjde, a ani o tom neuvažoval, věděl jen jediné: že všecko to je třeba skoncovat ještě dnes, naráz, okamžitě, že jinak se domů nevrátí, protože takhle nechce žít. Jak skoncovat? Čím skoncovat? O tom neměl potuchy a vůbec o tom nechtěl přemýšlet. Odháněl od sebe myšlenky – myšlení mu působilo trýzeň. Cítil a věděl prostě jen tolik, že se všecko musí změnit, ať už tak či onak. „Jen když se to změní,“ opakoval si se zoufalou utkvělou jistotou a rozhodností.

Ze starého zvyku se pustil cestou, kterou obvykle vedly jeho procházky – přímo na Senné. Ještě před náměstím stál v jízdní dráze proti obchodu se smíšeným zbožím mladý černovlasý flašinetář a kroutil nějakou velmi nyvou romanci. Doprovázel asi patnáctileté děvče, stojící před ním na chodníku, oblečené jako slečinka, v krinolíně a pláštíčku, v rukavičkách a slaměném kloboučku s ohnivě červeným pérem; všecko už bylo staré a hodně obnošené. Drsným a přeskakujícím, avšak docela příjemným a zvučným hlasem táhla romanci v očekávání dvoukopějky z krámku. Raskolnikov se zastavil vedle dvou nebo tří posluchačů, chvíli poslouchal, pak sáhl pro pěťák a položil ho děvčeti do dlaně. To, jako když utne, znenadání přerušilo zpěv na nejprocítěnějším vysokém tónu, ostře křiklo na flašinetáře: „Stačí!“ a oba se vlekli dál, k dalšímu krámu.

„Máte rád pouliční zpěváky?“ oslovil náhle Raskolnikov postaršího chodce, který stál vedle něho poblíž flašinetu a vypadal jako městský flákač. Chodec se na něho vyjeveně podíval. „Já mám rád,“ pokračoval Raskolnikov, tváře se však (...)

(......)