Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Byl to pán už v letech, upjatý a důstojný, s opatrným a mrzutým výrazem tváře, a uvedl se tím, že se zastavil na prahu a rozhlížel se kolem sebe s urážlivě netajeným podivem, jako by se ptal: Kam jsem se to dostal? Nedůvěřivě, a dokonce s jakousi polekanou afektovaností, div ne uraženě si prohlížel Raskolnikovovu těsnou, nizoučkou „kajutu“. Stejně užasle pak obrátil a upřel oči na samého Raskolnikova, vysvlečeného, rozcuchaného, nemytého, ležícího na svém ubohém špinavém divanu a také si ho strnule prohlížejícího. Pak si stejně zdlouhavě začal prohlížet neupraveného, zarostlého a neučesaného Razumichina, který se mu díval drze a vyzývavě přímo do očí a nehýbal se z místa. Napjaté mlčení trvalo hezkou chvíli, až konečně, jak se dalo očekávat, došlo k malé změně dekorace. Příchozí si podle jistých, ostatně náramně nápadných známek bezpochyby uvědomil, že přehnaně strohým chováním by tady v té „kajutě“ zhola nic nepořídil, a o poznání změkl a zdvořile, ačkoliv ne docela bez přísnosti, pronesl k Zosimovovi, zřetelně členě každou slabiku své otázky:

„Rodion Romanyč Raskolnikov, pan student či bývalý student?“

Zosimov se pomalu pohnul a snad by byl odpověděl, kdyby ho byl Razumichin, kterého se nikdo na nic neptal, hned nepředešel:

„Tady ten, co leží na divanu! Copak byste rád?“

Toto familiární „copak byste rád?“ upjatým pánem přímo otřáslo; nechybělo mnoho, aby se na Razumichina otočil, ale přece jen se zavčas opanoval a rychle se zase obrátil na Zosimova.

„Tohle je Raskolnikov!“ zahučel Zosimov a kývl směrem k pacientovi: pak zívl a přitom jaksi mimořádně roztáhl ústa a mimořádně dlouho je tak ponechal. Pak pomaloučku sáhl do kapsičky u vesty, vytáhl velikánské bachraté zlaté cibule, otevřel je, podíval se, kolik je hodin, a stejně pomaloučku a líně je zase zastrkoval.

Pokud jde o Raskolnikova, ten ležel celou tu dobu mlčky na zádech a upřeně, i když naprosto bezmyšlenkovitě zíral na příchozího. Jeho tvář, která se právě odvrátila od zajímavého kvítečku na tapetě, byla nesmírně bledá a prozrazovala úžasné utrpení, jako by byl právě podstoupil trýznivou operaci nebo ho sundali z mučidel. Ale pán, který vstoupil, v něm probouzel stále větší zájem, pak nejistotu, pak nedůvěru, a dokonce skoro strach. Když však Zosimov k němu pokynul a řekl: „Tady je Raskolnikov!“, znenadání se prudce pozvedl, ba přímo nadskočil, posadil se na posteli a řekl skoro vyzývavým, ale selhávajícím slabým hlasem:

„Ano! Já jsem Raskolnikov! Co si přejete?“

Návštěvník se na něho pozorně podíval a důrazně pronesl:

„Petr Petrovič Lužin. S jistotou předpokládám, že mé jméno vám již není tak naprosto neznámé.“

Avšak Raskolnikov, který očekával něco docela jiného, na něho tupě a roztržitě pohlédl a neodpověděl, jako by jméno Petra Petroviče uslyšel opravdu poprvé v životě.

„Jakže? Cožpak jste skutečně doposud neráčil být nijak zpraven?“ zeptal se trochu zaraženě Petr Petrovič.

Raskolnikov se v odpověď pomalu zvrátil na polštář, založil si (...)

(......)