Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Zosimov byl vysoký otylý muž trochu odulé, bezkrevné, hladce vyholené tváře, bělavých hladkých vlasů, obrýlený, s velkým zlatým prstenem na tučném prstě. Mohlo mu být tak sedmadvacet. Na sobě měl elegantní lehký svrchník, světlé letní kalhoty a vůbec všechno bylo jako ulité, švihácké, všecko svítilo novotou; prádlo měl bezvadné, řetízek u hodinek masivní. Jednal těžkopádně, skoro ochable, a přitom strojeně familiárně; co chvíli však prozrazoval nedůtklivost, třebaže ji všemožně skrýval. Všichni, kdo ho znali, ho pokládali za nepříjemného člověka, ale říkali, že se ve své práci vyzná.

„Už dvakrát jsem u tebe byl, kamaráde… Heleď ho, už se probral!“ vykřikl Razumichin.

„Vidím, vidím. Tak jakpak se teď cítíme, co?“ obrátil se Zosimov k Raskolnikovovi a pátravě si ho prohlížeje přisedl k němu na divan, do nohou, a hned se tam co nejpohodlněji uvelebil.

„Pořád ještě je těžkomyslný,“ pokračoval Razumichin, „když jsme mu před chvílí převlíkali prádlo, div se nám nerozplakal.“

„To se nedivím. S prádlem jste mohli počkat, když si to nepřál… Puls je výborný. Ale hlava ještě kapánek bolí, že?“

„Jsem zdráv, úplně zdráv!“ pronesl důrazně a podrážděně Raskolnikov, který se náhle na divanu pozvedl a blýskl očima, ale vzápětí znova klesl na polštář a obrátil se ke zdi. Zosimov ho bedlivě pozoroval.

„Velmi dobře… všecko v pořádku,“ řekl mdle. „Jedl něco?“

Řekli mu a ptali se, co mu mohou dávat.

„Ale všecko mu můžete dávat… Polévku, čaj… Houby ani okurky samozřejmě ne, a hovězí také ne, a… ale jaképak zbytečné řeči!“ Podíval se významně na Razumichina. „S léky přestat, a vůbec se vším přestat, zítra si ho vyšetřím… Možná že by to šlo už dnes… no, dobrá…“

„Zítra večer s ním půjdu na procházku!“ rozhodl Razumichin. „Do Jusupovova parku a pak zajdeme do Křišťálového paláce.“

„Zítra bych ho nechal v klidu, ostatně trošku… no, však uvidíme.“

„Je to k zlosti, dneska zrovna oslavuju nový byt, pár kroků odtud, kdyby mohl i on. Aspoň na divanu mezi námi poležet! Ty ale přijdeš?“ obrátil se náhle Razumichin na Zosimova. „Ne abys zapomněl, slíbils mi to.“

„Možná o něco později. Co vlastně chystáš?“

„Ale nic zvláštního, bude čaj, vodka, rybičky. Piroh taky, budou tam jen nejbližší známí.“

„Kdo konkrétně?“

„Samí zdejší a, pravda, skoro všichni noví, snad až na mého starého strýce, ale i ten je nový, teprv včera přijel do Petrohradu, má tu nějaké řízení, vídáme se tak jednou za pět let.“

„Kdo to je?“

„Ale celý život živořil jako újezdní poštmistr… žije z malé penze, je mu pětašedesát, nestojí za řeč… Ostatně ho mám rád. Porfirij Petrovič taky přijde, to je zdejší vyšetřovatel… právník. Ty už se s ním vlastně znáš…“

„Není to taky tvůj příbuzný?“

„Je, ale hodně vzdálený. Pročpak se mračíš? Snad bys jen proto, že jste se jednou pohádali, nechtěl přijít?“

„Může mi být ukradený…“

„To máš nejlepší. No a pak několik studentů, učitel, jeden úředník, jeden muzikant, důstojník, Zametov…“

„Řekni mi, prosím tě, co můžeš mít (...)

(......)