Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Nedá se však říct, že celou dobu své nemoci proležel v bezvědomí: byl to horečnatý stav s blouzněním a polovědomím. Na leccos se později rozpomněl. Brzy se mu zdálo, že se okolo něho shluklo mnoho lidí a že ho chtějí vzít a někam odnést a vášnivě se o to hádají a přou. Brzy zas, že leží v pokojíku sám, že všichni odešli a bojí se ho, a jen občas se maličko pootevřou dveře a nějací lidé se na něho dívají, hrozí mu, o něčem se spolu domlouvají, smějí se a dráždí ho. Na to, že u něho často byla Nastasja, se pamatoval dobře; uvědomoval si ještě jednoho člověka, který mu byl hrozně povědomý, ale marně si lámal hlavu, kdo to je, a trápil se proto, dokonce plakal. Někdy se mu zdálo, že už leží aspoň měsíc, jindy zas, že je to pořád týž den. Ale na tamto, na tamto úplně zapomněl, zato si bez přestání uvědomoval, že zapomněl na cosi, nač se nesmí zapomenout – a mučivě, trýznivě napínal paměť, sténal a chvílemi až běsnil nebo se strašlivě, nesnesitelně děsil. To se vzpínal na lůžku a chtěl prchat, ale pokaždé byl kýmsi násilím zadržen a znova nemohoucně upadal do mrákot. Konečně se však přece probral. Bylo to jednou ráno, v deset hodin. V tu dopolední hodinu za jasných dní slunce vrhalo dlouhý pruh na pravou stěnu a ozařovalo kout dveří. U jeho postele stála Nastasja a ještě nějaký člověk, naprosto mu neznámý, který ho s velkým zájmem pozoroval. Byl velmi mladý, s bradkou, na sobě měl halenu a vypadal jako nějaký zřízenec. Do pootevřených dveří nakukovala bytná. Raskolnikov si sedl.

„Kdo je to, Nastasjo?“ ukázal na mladíka.

„A heleďme se, už se probral!“ řekla.

„Probral,“ přitakal zřízenec. Také bytná nakukující do dveří se dovtípila, že se probral, a rychle je přivřela a zmizela. Byla vždy ostýchavá a těžce snášela dohadování a vysvětlování; bylo jí asi čtyřicet a byla tlustá a tučná, černobrvá a černooká. A až nepatřičně stydlivá.

„Tak… kdo jste?“ vyptával se dál už přímo zřízence. Ale vtom se dveře znova dokořán otevřely a trochu sehnut – jinak by při své výšce neprošel – vstoupil Razumichin.

„Učiněná lodní kajuta,“ zahalasil ve dveřích, „pokaždé si otluču hlavu. A tomuhle se říká byt! Už ses konečně probral, člověče? Teď mi to hlásila Pašenka.“

„Zrovna se probral,“ řekla Nastasja.

„Probral,“ znovu přitakal s pousmáním zřízenec.

„A kdopak vlastně račte být?“ obrátil se k němu náhle Razumichin. „Já jsem, jak račte vidět, Vrazumichin; nikoliv Razumichin, jak mě všichni oslovují, nýbrž Vrazumichin, student, z šlechtické rodiny, a on je můj přítel. A co vy jste zač?“

„Já jsem u nás v kanceláři zřízencem, u kupce Šelopajeva, prosím, a mám tady co vyřídit.“

„Račte se posadit semhle na židli!“ Razumichin sám usedl na druhou z druhé strany stolku. „Tos udělal moc dobře, že ses probral, člověče,“ pokračoval dál k Raskolnikovovi. „Čtyři dni už sotva jíš a piješ. Na mou duši, že jsme ti čaj podávali lžičkou. Dvakrát jsem k tobě přivedl Zosimova. Pamatuješ se na Zosimova? Důkladně tě prohlédl a hned povídal, že to nic není, že (...)

(......)