Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Vtom se tiše otevřely dveře a do pokoje nesměle vešla nějaká dívka. Všichni se k ní udiveně a zvědavě otočili. Raskolnikov ji hned nepoznal. Byla to Sofja Semjonovna Marmeladovová. Poprvé ji viděl už včera, ale v takové chvíli, za takové situace a v takových šatech, že mu utkvěla v paměti úplně jiná podoba. Teď to byla prostě, ba nuzně oblečená dívka, ještě mladičká, spíš děvčátko, se skromným a slušným vystupováním a s jasným, ale trošku plachým obličejem. Měla na sobě docela jednoduché domácí šatečky, na hlavě starý, už nemoderní klobouček, jen v rukou měla jako včera paraplíčko. Když nenadále vkročila do světnice plné lidí, nejenže zrozpačitěla, ale úplně ztratila hlavu, polekala se jako malé děcko, a dokonce už couvla zpátky.

„Ach…, to jste vy?“ řekl nadmíru překvapený Raskolnikov a náhle sám také upadl do zmatku.

Okamžitě si totiž uvědomil, že matka i sestra už z Lužinovy narážky v dopise vědí o jisté dívce „pochybné existence“. Právě protestoval proti Lužinově pomluvě a zdůraznil, že tu dívku viděl poprvé, a vtom k němu sama přichází. Uvědomil si i to, že ani slůvkem neprotestoval proti výrazu „pochybná existence“. To všecko mu ve vteřince nejasně prolétlo hlavou. Ale když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.

„Vás jsem se nenadál,“ řekl chvatně a pohledem ji zadržel. „Posaďte se, buďte tak hodná. Přicházíte asi od Katěriny Ivanovny. Promiňte, sem ne, tamhle se posaďte…“

Když Soňa vstoupila, Razumichin, sedící na jedné z Raskolnikovových tří židlí, až u dveří, vstal, aby mohla projít. Raskolnikov jí zprvu ukázal na místo v rohu divanu, kde seděl Zosimov, ale uvědomil si, že divan je místo příliš familiární a slouží mu za lůžko, a proto jí rychle nabídl Razumichinovu židli.

„A ty se posaď sem,“ usadil Razumichina do rohu, kde předtím seděl Zosimov.

Soňa se posadila, ale div se nerozklepala strachem a nesměle se podívala na obě dámy. Zřejmě sama nechápala, jak si vedle nich mohla sednout. Jakmile si to uvědomila, ulekla se tak, že honem zase vstala a úplně zmatená se obrátila k Raskolnikovovi.

„Já… já jsem… přišla jen na skok, odpusťte, že vyrušuju,“ zajíkala se. „Posílá mě Katěrina Ivanovna, neměla nikoho jiného… Mám vám vyřídit, že Katěrina Ivanovna snažně prosí, abyste zítra přišel na pohřeb… ráno po mši… Na Mitrofanův hřbitov a pak k nám… k ní…, abyste přišel na oběd… Abyste jí prokázal tu čest… To jsem vám měla vyřídit.“ Zakoktala se a zmlkla.

„Budu hledět přijít… určitě… určitě,“ vstal také Raskolnikov a také se bůhvíproč zajíkal a zmlkl v půli slova. „Posaďte se ještě laskavě,“ řekl náhle, „musím s vámi mluvit. Prosím vás – nevím, jestli nepospícháte – buďte tak hodná a věnujte mi chvilenku…“ A přistrčil jí židli. Soňa se znova posadila a znova ostýchavě a zmateně zašilhala po obou dámách a hned sklopila oči.

Raskolnikovovi stoupla krev do (...)

(......)