Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Ale Raskolnikov už vcházel do pokoje. Vstupoval tam s takovým výrazem, jako by se musel vší silou přemáhat, aby nevyprskl smíchem. Za ním klátivě a neohrabaně, se sveřepou grimasou a rudý jako krocan vcházel zahanbený Razumichin. Jeho tvář i celý zjev byly v té chvíli skutečně k popukání a plně vysvětlovaly Raskolnikovův smích. Raskolnikov se, ještě dříve, než byl představen, uklonil pánu domu, který stál uprostřed pokoje a nechápavě se na ně díval, podal a stiskl mu ruku, ale zřejmě přitom pořád ještě příliš zápasil se svou veselostí, než aby k tomu mohl dodat aspoň dvě tři slova. Ale sotva se mu podařilo naladit tvář vážně a cosi zamumlat, náhle, jakoby proti své vůli se opět podíval na Razumichina, a to už se neovládl: potlačený smích propukl tím nezadržitelněji, čím více byl do té chvíle zadržován. A to, jak mimořádně tento „srdečný smích“ Razumichina popuzoval, dávalo celému výjevu punc upřímného veselí a hlavně přirozenosti. A Razumichin k tomu jako naschvál ještě přispěl.

„Zatracený mizero!“ zahromoval a rozpřáhl se rukou, přičemž praštil do malého kulatého stolku, na němž stála prázdná sklenice od čaje. Všecko s řinkotem letělo na zem.

„Ale snad mi tu nechcete lámat židle, pánové, zruinujete státní pokladnu!“ zahlaholil vesele Porfirij Petrovič.

Výjev vyvrcholil takto: Raskolnikov se utišoval, zapomenuv ruku v dlani pána domu, ale dobře vychovaný čekal na okamžik, jak by to co nejrychleji a nejpřirozeněji skoncoval. Razumichin, nadobro vyvedený z míry převržením stolku a rozbitím sklenice, zamračeně pohlédl na střepy, odplivl si a prudce se otočil k oknu, zády k ostatním a s nasupenou tváří vyhlížel ven, aniž co vnímal. Porfirij Petrovič se smál a byl ochoten v tom pokračovat, nicméně bylo zřejmé, že potřebuje vysvětlení. V koutě na židli seděl Zametov, který při příchodu hostí vstal a vyčkával; ústa měl roztažená do úsměvu, ale na to, co se odehrávalo, hleděl překvapeně a trochu nedůvěřivě, a na Raskolnikova dokonce s jistým zmatkem. Nenadálá přítomnost Zametova Raskolnikova nepříjemně překvapila.

V tom něco vězí! pomyslel si.

„Promiňte, prosím!“ začal úmyslně co nejrozpačitěji. „Raskolnikov…“

„Prosím, prosím, velmi mě těší, i že jste takto přišli… Copak? Ani se s námi nepozdraví?“ kývl Porfirij Petrovič na Razumichina.

„Na mou duši nevím, proč se na mě tak rozlítil. Neřekl jsem cestou nic, než že je jako Romeo, a… dokázal jsem mu to, to je celkem všechno.“

„Ty zvíře!“ vyrazil Razumichin, stále otočený zády.

„Měl asi hodně vážné důvody, když se takhle rozčertil kvůli jednomu slovíčku,“ rozesmál se Porfirij.

„To víš! Ty detektive…! Ale co, můžete mi vlézt na záda!“ odsekl Razumichin a najednou se sám rozesmál a s rozjařenou tváří, jako by se nic nestalo, přistoupil k Porfiriji Petroviči.

„Tak dost! Jsme blázni. Teď k věci: tady můj přítel Rodion Romanyč Raskolnikov za prvé o tobě už mnoho slyšel a rád by tě poznal, a za druhé by s tebou rád vyřídil jednu maličkost. Jeje! Zametov! Kde se tu bereš? (...)

(......)