Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Raskolnikov Soňu horlivě a živě obhajoval proti Lužinovi, přestože sám nosil v duši tolik vlastní hrůzy a trýzně. Ale po mučivých ranních prožitcích se přímo ochotně chopil příležitosti vystřídat své dojmy, které už nemohl déle snášet, nemluvě ani o tom, jak velký a vřelý měl osobní zájem, aby Soňu obhájil. Mimoto stále myslel na nadcházející setkání s ní a chvílemi jím byl strašně zneklidňován: vždyť jí musel říct, kdo zabil Lizavetu, a tušil strašlivé utrpení a přímo je od sebe rukama odstrkoval. A to jeho vyzývavé: „Tak jak budete mluvit teď, Sofjo Semjonovno?“, které v duchu pronesl, když odcházel od Katěriny Ivanovny, pramenilo zřejmě ještě z nějakého chvilkového rozjaření, z triumfální nálady po vítězství nad Lužinem. Ale odehrála se s ním podivná změna. Než došel ke Kapernaumovům, dolehla na něho náhlá malomyslnost a strach. Přede dveřmi se nerozhodně zastavil a položil si podivnou otázku: „Je vůbec nutné říkat, kdo zabil Lizavetu?“ Byla to podivná otázka, protože současně cítil, že to nejen nemůže neříct, nýbrž není s to ten okamžik ani na nějaký čas oddálit. Prozatím sám nevěděl, proč nemůže; zatím to jen cítil, a toto trýznivé vědomí nemohoucnosti jakkoliv se vzepřít ho skoro zničilo. Aby už nemusel na nic myslet a aby se nemusel déle trápit, kvapně otevřel dveře a od prahu se podíval na Soňu.

Seděla lokty opřená o stolek a zakrývala si obličej dlaněmi, ale jakmile Raskolnikova spatřila, rychle se zvedla a pokročila mu v ústrety, jako by ho očekávala.

„Co by se mnou bylo, nebýt vás!“ šeptala mu rychle, když se sešli uprostřed světnice. Zřejmě se nemohla dočkat, kdy už mu to bude moci říct. Proto na něho tak čekala.

Raskolnikov došel až ke stolu a usedl na židli, ze které Soňa vstala. Stála dva kroky před ním, tak jako včera.

„Co to říkáte, Soňo?“ začal a náhle cítil, že se mu chvěje hlas. „Jednalo se přece hlavně o ‚společenskou situaci a příbuzné jevy‘. Pochopila jste to prve?“

Zatvářila se zmučeně.

„Jenom se mnou nemluvte jako včera!“ přerušila ho. „Nezačínejte zas, prosím vás! Už tak je dost trápení…“

A honem se usmála, plná strachu, že se ho ta výčitka možná dotkne.

„Udělala jsem hloupost, že jsem odtamtud odešla. Co se tam děje? Chtěla jsem se tam vrátit, ale pořád jsem myslela, že… přijdete vy…“

Pověděl jí, že je Amálie Ivanovna vyhání z bytu a že se Katěrina Ivanovna někam rozběhla „hledat spravedlnost“.

„Ach bože můj!“ trhla sebou Soňa. „Pojďte tam honem…“

A už brala pláštíček.

„Pořád stejná písnička!“ vybuchl popudlivě Raskolnikov. „Pořád myslíte jen na ně! Pobuďte chvilku se mnou!“

„Ale co… Katěrina Ivanovna?“

„Nebojte se, Katěrinu Ivanovnu nepropasete, zajde k vám jistě sama, když už vyběhla z domu,“ dodal nabručeně. „Kdyby vás nezastihla, ještě by vám dávala vinu…“

Soňa v trýznivém duševním boji usedla na židli. Raskolnikov mlčky hleděl do země a cosi promýšlel.

„Dejme tomu, že Lužin dnes nechtěl,“ vzhlédl konečně k Soně. „Ale co kdyby byl chtěl anebo kdyby se mu to bylo (...)

(......)