Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

„Petře Petroviči!“ křičela. „Zastaňte se mě aspoň vy! Vysvětlete tady té hloupé huse, že si takhle nesmí dovolovat k slušné dámě, kterou potkalo neštěstí. Že na to jsou zákony…, poženu to až ke generálnímu gubernátorovi… Zodpoví si to… Rozpomeňte se na pohostinnost mého otce a zastaňte se těch sirotků!“

„Dovolte, milostivá… Dovolte, dovolte, milostivá,“ ohrazoval se Lužin, „vašeho pana otce, jak sama víte, jsem nikdy neměl tu čest znát…, dovolte, milostivá!“ (Kdosi se hlasitě zasmál.) „A nemíním se, prosím, plést do vašich ustavičných rozepří s Amálií Ivanovnou… Mám zde sám co vyřídit… Musím neprodleně mluvit s vaší nevlastní dcerou Sofjou… Ivanovnou… Jmenuje se tak přece? Pusťte mě, prosím!“

A Lužin proklouzl kolem Katěriny Ivanovny a zamířil do protějšího kouta, kde byla Soňa.

Katěrina Ivanovna zůstala stát jako zasažená bleskem. Za nic nemohla pochopit, jak se Petr Petrovič může neznat k pohostinnosti jejího tatínka. Když už si pohostinnost jednou vymyslela, sama v ni skálopevně věřila. Ohromil ji i úřední, suchý, a dokonce jakoby opovržlivě výhrůžný tón Petra Petroviče. A i všichni ostatní po jeho příchodu poznenáhlu utichali. Kromě toho, že tento „úřední a vážný“ muž se přespříliš lišil od ostatních hostů, bylo zřejmé, že ho tam přivádí něco důležitého, že ho ke vstupu do takové společnosti mohla přimět jen nějaká mimořádná příčina a že se tedy co nevidět něco stane, něco strhne. Raskolnikov, který stál vedle Soni, ustoupil z cesty, ale Lužin si ho patrně vůbec nevšiml. Po chvíli se ve dveřích objevil i Lebezjatnikov; do světnice nevešel, i on však, zřejmě na cosi velmi zvědavý a čímsi udivený, jen poslouchal, ale jak se zdálo, dlouho nemohl nic pochopit.

„Promiňte, že možná ruším, ale věc je, prosím, vážná,“ upozornil Lužin jakoby všeobecně a aniž někoho přímo oslovoval. „Jsem dokonce rád, že jsou zde svědci. Amálie Ivanovno, snažně vás prosím, abyste jako paní v tomto bytě věnovala pozornost mému následujícímu rozhovoru se Sofjou Ivanovnou. Sofjo Ivanovno,“ pokračoval a přímo oslovil velmi udivenou a už napřed vyděšenou Soňu, „z mého stolu v pokoji mého přítele Andreje Semjonoviče Lebezjatnikova zmizela vzápětí po vaší návštěvě storublová bankovka, která byla mým majetkem. Jestliže nějakým způsobem víte a řeknete nám, kam se bankovka poděla, pak vám dávám své čestné slovo a beru si za svědky všechny přítomné, že tím bude pro mne celá záležitost vyřízena. V opačném případě však budu nucen k velmi vážným krokům a pak… ponesete důsledky sama, prosím!“

Ve světnici se rozhostilo hrobové ticho. Ztichly dokonce i plačící děti.

Smrtelně bledá Soňa hleděla na Lužina neschopna slova. Zdálo se, že pořád ještě nic nechápe. Trvalo to drahnou chvíli.

„Tak jak tedy, prosím?“ probodával ji Lužin pohledem.

„Nevím… O ničem nevím…,“ vypravila ze sebe konečně slabým hlasem.

„Ne? Nevíte?“ opáčil Lužin a okamžik ještě vyčkával. „Rozmyslete si to, mademoiselle,“ začal pak přísně, ale stále jako by jí domlouval, „rozvažte si (...)

(......)