Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Byl nemocný už dlouho; nezlomily ho však hrůzy trestaneckého života ani těžká práce, ani strava, dohola ostříhaná hlava ani to, že nosil hadry místo obleku: ach, jak málo si dělal ze všech těch útrap a strázní! Naopak, pracoval dokonce rád: fyzické vyčerpání mu přinášelo alespoň několik hodin klidného spánku. A co pro něho znamenala strava, ty řídké polévky se šváby? Kdysi jako student často nemíval ani to. Oděv měl teplý, přizpůsobený životu, který musel vést. Okovy na sobě téměř necítil. Měl se snad stydět za svou holou hlavu a sešívaný trestanecký kabát? Ale před kým? Před Soňou? Soňa se ho bojí a mimoto před ní se přece nemá zač stydět!

A přece se styděl i před Soňou a trápil ji za to svým přezíravým a hrubým jednáním. Nestyděl se však za holou hlavu ani za okovy – byl smrtelně zasažený ve své pýše a z uražené pýchy se posléze i rozstonal. Jak by byl býval šťasten, kdyby mohl sám sebe obvinit! To by byl snesl všecko, i stud a hanbu. Ale přestože se soudil přísně, jeho zatvrzelé svědomí neshledalo ve vlastní minulosti žádnou tak hroznou vinu, snad jen obyčejnou chybu, jíž se mohl dopustit kdekdo. Styděl se právě za to, že on, Raskolnikov, se zničil tak slepě, beznadějně, uboze a hloupě jen z vůle slepého osudu, a že chce-li se aspoň trochu uklidnit, musí se sklonit a pokořit před „nesmyslností“ nějakého rozsudku.

Co ještě mohl od života očekávat? V přítomnosti jen zbytečný a nesmyslný zmatek a v budoucnu nepřetržité obětování, jímž ničeho nedosáhne! A co na tom, že za osm let mu bude teprve dvaatřicet a že bude moci začít nový život? Nač a proč? Co si bude moci předsevzít? Oč bude moci usilovat? Žít jen proto, aby žil? Ale už dříve byl tisíckrát ochoten položit svůj život za nějakou myšlenku, za nějakou naději, třeba i vymyšlenou. Pouhá existence ho neuspokojovala, chtěl vždy více. Možná že jen pro tu sílu svých tužeb se tehdy pokládal za člověka, jemuž je dovoleno víc než ostatním. A kdyby mu byl alespoň osud popřál lítost – palčivou lítost rozdírající srdce a plašící spánek, takovou lítost, že se z ní zdá být jediné východisko v oprátce nebo hluboké tůni! Jak by se byl zaradoval! Utrpení a slzy jsou přece aspoň nějaký život. Ale on svého zločinu nelitoval.

Nebo by se mohl alespoň vztekat na svou hloupost, jako se vztekal předtím na své ubohé a pitomé jednání, které ho přivedlo za mříže. Ale teď, už za mřížemi, znova svobodně promyslel a přezkoumal všecko, co udělal, a neshledal to zdaleka tak hloupé a ubohé, jak se mu to zdálo tehdy v těch osudných okamžicích.

V čem vlastně, přemítal, byla má myšlenka hloupější než ostatní myšlenky a teorie, které se jen rojí a navzájem srážejí už co svět světem stojí? Stačí podívat se na tu věc naprosto nezaujatým, širokým pohledem, oproštěným od všedních názorů, a hned nebude má myšlenka nikomu připadat tak… podivná. Ach vy laciní skeptici a mudrlanti, proč se zastavujete vždy v půli cesty!

Proč vlastně se jim zdá můj zločin ohavný? říkal si. Proto, že to je zločin? Co vlastně (...)

(......)