Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST DRUHÁ

1

Ležel tak velmi dlouho. Občas nakrátko procital a v těch chvílích si uvědomoval, že je dávno noc, ale nepomyslel na to, aby vstal. Konečně zpozoroval, že už je světlo jako ve dne. Ležel naznak na divanu, pořád ještě se docela neprobral z nedávných mrákot. Zvenčí k němu ryčně doléhal strašný, zoufalý řev, který ostatně pod svým oknem slýchal noc co noc kolem třetí hodiny. Vzbudil ho i nyní.

Aha! Z hospod už táhnou opilci, pomyslel si, jde na třetí, a znenadání se vymrštil, jako by ho někdo stáhl z divanu. Jakže! Už budou tři! Posadil se – a vtom se upamatoval na všechno! Náhle, v jediném okamžiku se na všechno upamatoval!

V první chvíli myslel, že zešílí. Strašlivě ho zamrazilo; ale mrazení cítil i v horečce, která začala už dávno, když spal. Teď ho to však roztřáslo tak, že se mu div nevylámaly zuby a všecko v něm jen nadskakovalo. Otevřel dveře a naslouchal; dům byl ponořený v hlubokém spánku. Užasle obhlížel sebe i všechno kolem sebe v pokoji a nedokázal pochopit, jak mohl včera po návratu nezastrčit háček na dveřích a svalit se na divan nejen nesvlečený, nýbrž dokonce v klobouku: sešinul se mu a ležel na zemi u hlav. Kdyby sem byl někdo zašel, co by si pomyslel? Že jsem opilý, ale…

Rychle přistoupil k oknu. Bylo už dost světlo; chvatně se začal prohlížet, celý, od hlavy po paty, každou část oděvu, zda někde nezůstaly stopy. Ale tak to nešlo: klepaje se zimou, začal ze sebe vše svlékat a znovu všecko bedlivě prohlížet. Obrátil v rukou všechno do poslední nitky a posledního hadříku a nedůvěřivě opakoval prohlídku asi třikrát. Ale nenašel nic, zdálo se, že nikde nezůstala žádná stopa; jen na jednom místě, kde měl roztřepenou záložku nohavice, byly v nitkách chuchvalce ustydlé krve. Vzal velký zavírák a třepení odřízl. Jinak už, jak se zdálo, nikde nic nebylo. Náhle si vzpomněl, že měšec i zlato, které vzal ze stařeniny truhly, má pořád ještě po kapsách! Doposud nepomyslel na to, aby je vyndal a ukryl! Dokonce ani teď, když prohlížel šaty, ho to nenapadlo! Copak je to možné? Okamžitě začal věci chvatně vytahovat a házet na stůl. Když vyndal všechny, a dokonce i kapsy obrátil naruby, aby měl jistotu, že v nich nic nezbylo, odnesl tu kupu do kouta. Docela v koutě byla dole na jednom místě díra v odstávající tapetě: okamžitě začal všecko do toho otvoru pod papír cpát. Vešlo se to tam! Všecko musí zmizet, měšec taky! říkal si radostně, zvedl se a tupě zíral do kouta, kde teď tapeta odstávala ještě víc. Najednou se zděšeně otřásl: „Bože můj,“ šeptal zoufale, „co se to se mnou děje? Copak to je nějaká skrýš? Copak takhle se ukrývá?“

Pravda, s věcmi předem nepočítal; myslel, že přinese jen peníze, proto nepřipravil žádnou skrýš. Ale z čeho se nyní vlastně raduju? přemítal. Copak takhle se něco ukrývá? Mozek mi dočista vynechává! Zmoženě usedl na divan a vtom ho zas roztřáslo nesnesitelné mrazení. Mechanicky si přitáhl svůj starý studentský zimník ležící vedle na židli, teplý, ale téměř už se rozpadající, přikryl (...)

(......)