Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL PRVNÍ

Kapitola I.
Úvodem:
několik podrobností ze života vysoce váženého
Štěpána Trofimoviče Verchovenského

1

Než se pustím do líčení nedávných a tak podivných událostí, které se zběhly v našem až dosud zcela nenápadném městě, jsem ve své neumělosti nucen začít poněkud zeširoka, totiž uvést jisté podrobnosti ze života velenadaného a vysoce váženého Štěpána Trofimoviče Verchovenského. Nechť jsou pouhým úvodem k předkládané kronice, kdežto vlastní příběh, který hodlám líčit, teprve přijde.

Řeknu to rovnou. Štěpán Trofimovič neustále hrál mezi námi jistou ojedinělou a takříkajíc občansky angažovanou roli a lpěl na ní přímo náruživě – natolik, že by snad bez toho ani nemohl být živ. Ne že bych ho zrovna chtěl přirovnávat k herci na divadle. Chraň bůh, nic takového, tím spíš, že osobně si ho vážím. Všechno tady byl možná zvyk nebo lépe řečeno neutuchající, od dětských let trvající ušlechtilé tíhnutí k opojné vidině občansky statečného postoje. Například si náramně zakládal na svém postavení člověka perzekvovaného a – aby se tak řeklo – psance. Obě ta slůvka mají svůj určitý klasický lesk, a ten ho zvábil jednou provždy a potom ho po celá dlouhá léta postupně povznášel ve vlastním mínění, až ho nakonec vynesl na značně vysoký a jeho ješitnosti velice lichotící piedestal. V jednom anglickém satirickém románě z minulého století se jistý Gulliver vrátí ze země Liliputánů, kde lidé měřili necelých šest palců, a je už tak zvyklý považovat se za obra, že i na londýnských ulicích bezděčně okřikuje chodce a povozy, ať před ním uhnou a mají se na pozoru, aby je náhodou nezašlápl, poněvadž si o sobě myslí, že je stále ještě obr a všichni ostatní pidimužíci. Sklízí za to posměch a nadávky, leckterý drsný vozka dokonce sem tam přetáhl obra bičem. Ale je to správné? Co všecko nedělá zvyk! A zvyk přivedl skoro stejně daleko i Štěpána Trofimoviče, ovšem v podobě ještě nevinnější a neškodnější, smím-li se tak vyjádřit, neboť to byl opravdu vynikající člověk.

Myslím si skoro, že posléze na něho všichni a všude zapomněli; avšak naprosto nelze tvrdit, že by byl i předtím tak docela neznámý. Také on bezesporu náležel jistou dobu k slavné plejádě věhlasných mužů naší minulé generace a jeden čas – vlastně jednu jedinou kratičkou chvilku – bylo jeho jméno mnoha tehdejšími ukvapenci vyslovováno div ne jedním dechem se jmény Čaadajeva, Bělinského, Granovského i Gercena, tenkrát v cizině právě začínajícího. Ale činnost Štěpána Trofimoviče skončila téměř ve stejném okamžiku, kdy začala, zanikla tak říkajíc ve víru a pod tlakem okolností. A nastojte! Vyšlo potom najevo, že nejenom žádný ten vír, ale ani žádné takzvané okolnosti se nevyskytly, alespoň ne v tomhle případě. Teprve nyní, v nedávných dnech, jsem k svému největšímu úžasu, zato ale zcela hodnověrně zjistil, že Štěpán Trofimovič nejenom nebyl do naší gubernie vypovězen, jak jsme se už tradičně domnívali, ale co víc, nikdy nebyl ani pod dozorem. Jak mocná je po tomhle síla vlastní (...)

(......)