Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Proč by měl být Liputinovým přičiněním ztracen, to jsem nevěděl, ani jsem jeho slovům nepřikládal velkou váhu. Říkal jsem si, že to všecko dělají nervy. Ale přesto bylo jeho leknutí nezvykle výjimečné, a tak jsem si umínil, že budu všechno bedlivě pozorovat.

Už pouhý Liputinův zjev nasvědčoval, že má tentokrát mimořádné oprávnění ke vstupu přes všechny zákazy. Vedl s sebou neznámého pána, patrně odněkud přicestovalého. V odpověď na nepřítomný pohled zkoprnělého Štěpána Trofimoviče ihned hlasitě zvolal:

„Vedu vám hosta, a to vzácného! Dovoluju si vás vyrušit ve vašem soukromí. Pan Kirillov, vynikající stavební inženýr. A hlavně se zná s vaším panem synem, s veleváženým Petrem Štěpánovičem. A to velice dobře, prosím. A má pro vás od něho vzkaz. Teď zrovínka ráčil přijet.“

„S tím vzkazem jste si to přidal,“ ostře poznamenal host. „O žádný vzkaz nikdy nešlo. Ale Verchovenského skutečně znám. Viděl jsem ho naposled před deseti dny. V Ch-ské gubernii.“

Štěpán Trofimovič mechanicky podal příchozímu ruku a vybídl ho, aby se posadil. Podíval se na mne, pak na Liputina, a vtom jako by se vzpamatoval, honem se posadil, ale stále ještě držel klobouk a hůlku, ani to nevnímal.

„Hleďme, vždyť vy jste přece zrovna na odchodu! A já jsem slyšel, že stůněte z přepracování.“

„Ano, jsem nemocen, a teď jsem se chystal na procházku, já…“ Štěpán Trofimovič se zarazil, prudce odhodil klobouk a hůlku na pohovku a – zrudl.

Mezitím jsem si návštěvníka narychlo prohlížel. Byl to ještě mladý, asi tak sedmadvacetiletý muž, slušně oblečený, hezky rostlý štíhlý brunet bledého, trochu popelavého obličeje a s černýma očima bez lesku. Působil dojmem člověka poněkud zádumčivého a roztržitého, mluvil trhaně a gramaticky jaksi ne zcela správně, nějak divně přehazoval slova a pletl se, kdykoli měl dát dohromady delší větu. Liputin si velmi dobře všiml nesmírného strachu Štěpána Trofimoviče a byl zřejmě spokojen. Uvelebil se na proutěné židli, kterou si vysunul málem doprostřed pokoje, aby měl stejně daleko k hostiteli i k hostu, umístěným proti sobě na dvou protilehlých pohovkách. Pichlavýma očima zvědavě slídil po všech koutech.

„Já… Už jsem Petříka dávno neviděl… Vy jste se setkali v cizině?“ ztěžka zablábolil Štěpán Trofimovič k hostu.

„I tady, i v cizině.“

„Alexej Nilyč se taky zrovna vrátil z ciziny po čtyřleté nepřítomnosti,“ zasáhl Liputin, „byl tam studijně a sem k nám přijel, protože má tady dostat místo na stavbě našeho železničního mostu, a teď čeká odpověď. On se pan inženýr zná taky s Drozdovovými, se slečnou Lizavetou Nikolajevnou, prostřednictvím Petra Štěpánoviče.“

Inženýr seděl nějak schoulený do sebe a s patrnou trapnou netrpělivostí poslouchal. Měl jsem dojem, že je na něco nazlobený.

„Pan inženýr se zná taky s Nikolajem Vsevolodovičem.“

„Vy znáte také Nikolaje Vsevolodoviče?“ otázal se Štěpán Trofimovič.

„Toho taky.“

„Já… já už jsem neviděl Petříka nesmírně dlouho a… tak málo se cítím oprávněn nazývat se otcem… c’est (...)

(......)