Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

„Předevčírem milostivá zničehonic za mnou poslala sluhu, že prý mám laskavě přijít zítra ve dvanáct hodin. Dovedete si to představit? Všeho jsem nechal, a včera přesně v poledne tam u dveří zazvonil. Uvedli mě rovnou do salonu. Chviličku jsem čekal, ale milostivá hned přišla. Nabídla mi židli a sedla si naproti. Sedím a ani se mi nechce věřit. Víte přece, jak na mě vždycky koukala spatra! Začala rovnou, bez okolků, jak to už má odjakživa ve zvyku. Prý jestli si vzpomínám, že se Nikolaj Vsevolodovič, jsou to čtyři roky, jak byl nemocný, dopustil několika podivných skutků, takže celé město žaslo, než se všecko vysvětlilo. A že jeden ten skutek se týkal mne osobně. Nikolaj Vsevolodovič mě tenkrát po uzdravení navštívil prý taky na její prosbu. A že ona ví, že se mnou několikrát mluvil už předtím. Abych tedy řekl upřímně a otevřeně, jaký dojem… teďka se milostivá kapánek zarazila… zkrátka jak se mi tenkrát Nikolaj Vsevolodovič jevil… Co jsem si o něm vůbec myslel… Jaký jsem na něj měl názor a… jaký mám dnes.

Teďka už byla načisto zmatená, takže musela dokonce chvilinku počkat, a pak najednou celá zrudla. Já se polekal. Potom zas začala ne že by nějakým dojemným tónem, to se k ní nehodí, ale takovým hodně důrazným.

Ráda bych, povídala, abyste mi dobře a správně rozuměl. Vzkázala jsem pro vás, jelikož vás považuju za bystrého a důvtipného člověka, schopného utvořit si pravdivý obraz (takové poklony!). Zajisté pochopíte, říkala, i to, že s vámi hovoří matka… Nikolaj Vsevolodovič prodělal v životě dost neštěstí a mnoho zvratů. To všecko mohlo ovlivnit jeho duševní stav. Pochopitelně nemluvím o pomatení mysli, něco takového je zcela vyloučeno! Což vyslovila přesvědčivě a hrdě. Ale prý zde mohlo nastat něco zvláštního, mimořádného, určitá duševní změna, náchylnost k určitému osobitému nazírání (to všecko jsou přesně její slova a žasl jsem, Štěpáne Trofimoviči, jak přesně umí Varvara Petrovna všecko vystihnout. Vysoce inteligentní dáma!). Co jí se týče, prý na něm pozorovala jistý ustavičný neklid a tíhnutí ke zvláštním sklonům. K tomu řekla: Ale já jsem matka, kdežto vy jste člověk cizí, tedy jste při vaší inteligenci schopen utvořit si samostatnější mínění. Snažně vás prosím (takhle doslova to řekla: snažně vás prosím), řekněte mi konečně plnou pravdu, bez nejmenších okolků, a jestli mi přitom slíbíte, že potom budete mít vždycky na paměti, že jsme spolu mluvili čistě důvěrně, můžete ode mne očekávat dokonalou ochotu kdykoli se vám odvděčit… No tak, co tomu prosím říkáte?“

„Jsem… jsem tak ohromen,“ zablábolil Štěpán Trofimovič, „že vám nevěřím…“

„Ne, uvažte, jen uvažte,“ přerušil ho Liputin, jako by ho ani neslyšel, „co to asi musí být za znepokojení a starosti, když už se s takovou otázkou obrátí z takové povznešenosti k člověku, jako jsem já, a ještě se sníží natolik, že sama prosí o zachování tajemství. Co by to mohlo znamenat? Snad dokonce nedostala o Nikolajovi Vsevolodoviči nějaké neočekávané zprávy?“

„Nevím… nic… (...)

(......)