Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Štěpán Trofimovič zůstal chvilku v zamyšlení stát, podíval se na mne jaksi nepřítomně, pak si vzal klobouk, hůlku a zvolna se ubíral ven z místnosti. Já opět za ním, stejně jako prve. Až venku před vraty zpozoroval, že ho doprovázím.

„Ach ano, mohu vás vzít za svědka… de l’accident. Vous m’accompagnerez, n’est-ce pas?“^[52]

„Štěpáne Trofimoviči, snad pořád nechcete jít tam? Pomyslete, co z toho může vzejít!“

S žalostným a beznadějným úsměvem – úsměvem vyjadřujícím stud i propastné zoufalství a zároveň podivné horoucí nadšení – zůstal na okamžik stát.

„Nemohu,“ pošeptal mi, „nemohu se přece oženit s cizími hříchy!“

Nic jiného než tato slova jsem nečekal. Konečně už byla ta utajovaná, přede mnou skrývaná slůvka vyřčena po celém týdnu uhýbání a vytáček. Načisto mě to rozezlilo.

„A taková nechutnost, taková… hanebná myšlenka mohla napadnout vás, Štěpána Verchovenského, mohla se zrodit ve vašem jasném mozku, ve vašem dobrém srdci a… ještě než přišel Liputin!“

Pohlédl na mne, neodpověděl a šel dál svou cestou. Nechtěl jsem ho opustit. Chtěl jsem vydat svědectví před Varvarou Petrovnou. Byl bych mu prominul, kdyby ve své zženštilé malomyslnosti pouze uvěřil Liputinovi, jenže teď už bylo zřejmé, že si to všecko sám vybájil ještě mnohem dřív, než s tím přišel Liputin, a ten mu nyní jenom potvrdil jeho podezření a přilil oleje do ohně. Neváhal pojmout proti děvčeti podezření už od prvního dne, i když k tomu ještě neměl žádné důvody, ani ty od Liputina. Despotické jednání Varvary Petrovny si vyložil jen a jen zoufalým přáním co nejdřív zatutlat sňatkem s váženým mužem velkopanské hříšky jejího rozmilého Nicolase! Rozhodně jsem si přál, aby byl za to potrestán.

„O! Dieu qui est si grand et si bon!^[53] Ó, kdo mi dodá klidu!“ zvolal, když ušel ještě asi sto kroků, a náhle zůstal stát.

„Pojďme honem domů, já vám všecko vysvětlím!“ křičel jsem a snažil se ho násilím odvléct k domovu.

„To je on! Štěpáne Trofimoviči, jste to vy? Vy?“ ozval se vedle nás svěží, laškovný mladistvý hlas znějící jako hudba.

Nic jsme neviděli, a vtom se vedle nás octla jezdkyně, Lizaveta Nikolajevna se svým nerozlučným průvodcem. Zarazila koně.

„Pojďte, pojďte přece sem!“ vybízela hlasitě a vesele. „Dvanáct let jsem ho neviděla a poznala jsem ho, a on… Cožpak vy mě nepoznáváte?“

Štěpán Trofimovič uchopil podávanou ruku a zbožně ji políbil. Hleděl na Lizavetu Nikolajevnu jako na svatý obrázek a nemohl ze sebe vypravit ani slovo.

„Poznal mě a má radost! Mavrikiji Nikolajeviči, je nadšen, že mě vidí! Pročpak jste se za celých těch čtrnáct dní neukázal! Tetička tvrdila, že stůněte a nesmíte být vyrušován. Ale já přece vím, že teta lže. Pořád jsem jenom dupala vzteky a spílala vám, ale chtěla jsem mermomocí, rozhodně jsem chtěla, abyste přišel sám a bez říkání, a proto jsem vám neposílala žádný vzkaz. Bože, vždyť on se ale pranic nezměnil!“ prohlížela si ho, shýbajíc se ze sedla. „To je ale legrační, jak je pořád stejný! Vlastně ne, sem tam (...)

(......)