Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Šatova jsem nezastihl doma. Zaskočil jsem tam o dvě hodiny později – a pořád byl pryč. Konečně jsem se už kolem osmé hodiny vypravil za ním, buď že ho najdu doma, anebo mu zanechám písemný vzkaz; opět jsem ho nezastihl. Byt měl zamčený, přitom bydlel sám, ani služku neměl. Napadlo mě, abych to zkusil dole u kapitána Lebjadkina a tam se po něm poptal. Ale i tady měli zamčeno, nikde ani hlásku a všude tma, zkrátka jako po vymření. Pln zvědavosti jsem ještě pod dojmem nedávno slyšeného vyprávění míjel dveře Lebjadkinova bytu. Nakonec jsem se rozhodl přijít zítra co možná časně. Ani jsem vlastně na písemný vzkaz moc nespoléhal. Šatov mohl nabídkou pohrdnout, byl tak umíněný, tak ostýchavý. Proklínal jsem svůj nezdar a už jsem vycházel ze vrat, když jsem se náhle srazil s panem Kirillovem. Šel dovnitř a poznal mě dřív než já jeho. Poněvadž se začal sám vyptávat, sdělil jsem mu vše v hrubých obrysech a taky že mám dopis.

„Pojďme,“ řekl, „všecko zařídím.“

Vzpomněl jsem si, že – podle toho, co vykládal Liputin – se dnešním ránem nastěhoval do dřevěného přístavku ve dvoře. V tom přístavku, pro něho příliš rozlehlém, bydlela ještě nějaká stará hluchá ženská, která mu také posluhovala. Pan domácí si pořídil v jiném, novém domě v jiné ulici hospodu, a tahle babka, snad jeho příbuzná, zůstala tady, aby dohlížela na pořádek v celém starém domě. Pokoje v přístavku byly poměrně čisté, zato tapety špinavé. V tom, do kterého jsme vstoupili, byl nábytek všelijak stlučený dohromady, každý pes jiná ves a přitom vyložený šmejd: dva hrací stolky, prádelník z olšového dřeva, velký stůl s deskou z prken, odněkud z vesnické chalupy nebo z kuchyně, židle a pohovka s mřížkovanými opěradly a s tvrdými koženými polštáři. V koutě starodávný svatý obraz (ještě než jsme přišli, rozsvítila před ním posluhovačka věčné světýlko) a na zdech dvě velké potemnělé olejomalby. Podobizna nebožtíka cara Mikuláše vznikla – dle vzhledu soudě – už ve dvacátých letech našeho století. Druhá zobrazovala nějakého biskupa.

Když jsme vešli, zapálil pan Kirillov svíci a z kufru, stojícího v koutě a dosud nevybaleného, vyndal obálku, pečetní vosk a křišťálové pečetítko.

„Zapečeťte ten dopis a napište na obálku jméno adresáta.“

Pokusil jsem se namítnout, že tohle je zbytečné, ale nedal jinak. Napsal jsem na obálku jméno, a už jsem popadl čepici.

„Já myslel, nedáte si čaj?“ ozval se Kirillov. „Koupil jsem. Nemáte chuť?“

Neodmítl jsem. Bába brzo donesla čaj, totiž velikánskou konvici vařící vody, malou konvičku se silnou esencí, dva velké kameninové, hrubě malované šálky, pšeničný chleba a hluboký talíř plný kusového cukru.

„Já rád čaj v noci,“ pravil Kirillov. „Hodně. Chodím a upíjím. Až do rána. V cizině nejde pít čaj v noci.“

„Chodíte spát až k ránu?“

„Vždycky. Odedávna. Málo jím. Pořád jen čaj. Liputin je vychytralý, ale nedočkavý.“

Překvapilo mě, že je najednou tak hovorný a rozhodl jsem se využít příhodného okamžiku.

„Prve došlo k nemilému nedorozumění,“ (...)

(......)