Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Neměli jsme dosud příležitost zmínit se o jeho zevnějšku. Byl to muž vysoké postavy, bílé pleti, dost při těle, jak se lidově říká, skoro tlustý, s řídkými světlými vlasy, asi třiatřicet roků starý a dá se říct docela hezký. Šel do výslužby jako plukovník, a kdyby to byl dotáhl na generála, byl by v téhle šarži ještě impozantnější a velice pravděpodobně by se osvědčil jako zdatný voják.

Pro jeho charakteristiku nelze opominout, že hlavní podnět k odchodu do výslužby mu zavdala utkvělá představa, která ho tak dlouho a trýznivě pronásledovala, totiž představa těžce potupené rodiny po urážce, které se na jeho otci dopustil v klubu před čtyřmi roky Nikolaj Stavrogin. Upřímně pokládal za nečestné zůstávat dál ve vojenské službě a byl přesvědčen, že poskvrňuje svou osobou čest pluku i kolegů, ačkoli nikdo z nich neměl o případu ani potuchy. Chtěl sice opustit vojenskou službu už kdysi dřív, dávno a dávno před zmíněnou urážkou a z úplně jiného důvodu, jenže pořád váhal. Zní to sice dost divně, ale tím prvotním důvodem či lépe řečeno popudem k odchodu do výslužby byl manifest z 19. února o osvobození rolníků. Artěmij Pavlovič, nejbohatší statkář v naší gubernii, třebaže manifestem dokonce neutrpěl zvláštní újmu, a nejen to, mohl se osobně přesvědčit, že jde o humánní opatření, a téměř pochopit hospodářské výhody reformy, přesto kdovíproč pociťoval manifest jako osobní křivdu. Bylo to cosi bezděčného, jakýsi zvláštní pocit, ale tím mocnější, čím podvědomější. Nicméně se až do otcovy smrti neodhodlal k žádnému rozhodnému činu. V Petrohradě však svým ušlechtilým smýšlením proslul mezi četnými vynikajícími osobnostmi, s nimiž horlivě udržoval styky. Byl to uzavřený člověk, pohroužený do sebe. Další rys: náležel k těm zvláštním, ale v Rusku dosud přežívajícím šlechticům, kteří si nadmíru zakládají na starobylosti a čistotě svého šlechtického rodu a přespříliš vážně se tím zabývají. Zároveň nemohl ani vystát ruské dějiny a vůbec pokládal veškerý ruský mrav částečně za zhovadilost. Už v dětství, na té odborné vojenské škole pro vznešenější a bohatší žáky, na níž měl tu čest začít a dovršit své vzdělání, zakořenily se v něm jisté romantické názory. Líbily se mu zámky, život za středověku, celá ta jeho barevná divadelní kulisa, rytířství. Už tenkrát div neplakal hanbou, že ruského bojara v dobách Moskevského carství směl car trestat tělesně, a zardíval se při pouhém srovnání. Tenhle nepřístupný, nesmírně strohý člověk, dokonale rozumějící svému povolání a vzorně konající své povinnosti, byl v hloubi duše snílek. Tvrdilo se, že by dovedl mluvit na schůzích, že má řečnické nadání. Nicméně se celých těch svých třiatřicet let halil v mlčení. I v tom důstojném petrohradském prostředí, v kterém se poslední dobou pohyboval, se choval neskonale povýšeně. Když se v Petrohradě setkal s Nikolajem Vsevolodovičem po jeho návratu z ciziny, málem ho to dohnalo k šílenství. V této chvíli krátce před soubojem se ho zmocňoval hrozný neklid. Pořád měl pocit, že (...)

(......)