Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola X.
Flibustýři. Osudné ráno

1

Ta příhoda, která se nám cestou stala, byla také neobvyklá. Ale musím vylíčit všecko popořádku. Hodinu předtím, než jsme se Štěpánem Trofimovičem vyšli ven, procházel městem a byl pozorován četnými zvědavci zástup lidí, dělníků z továrny Špigulinových, nějakých sedmdesát mužů, snad i víc. Kráčeli spořádaně, skoro mlčky, v sevřených řadách. Tvrdilo se pak, že těch sedmdesát byli zvolení delegáti všech továrních dělníků, jichž pracovalo u Špigulinů na devět set, že chtěli jít ke gubernátorovi, a protože majitelé továrny nebyli přítomni, žádat o zastání proti správci, který dal továrnu zavřít, a když dělníky propouštěl, nestydatě je všecky okradl – fakt, o kterém dnes už nikdo nepochybuje. Někteří u nás dosud popírají, že to byli delegáti, tvrdí, že sedmdesát osob by bylo na delegaci příliš mnoho a že zástup tvořili ti, jimž se stala největší křivda, a šli orodovat sami za sebe, takže k žádné všeobecné rebelii dělníků, kolem které se pak nadělalo tolik povyku, vůbec nedošlo. Třetí s vervou ujišťují, že těch sedmdesát nebyli rebelanti obyčejní, ale vysloveně političtí, tedy obzvlášť nezkrotné živly, navíc poštvané nejinak než tajně rozšiřovanými letáky. Zkrátka, zda v tom byl něčí vliv nebo podněcování ke vzpouře, to se dodnes přesně neví. Ale podle mého osobního názoru dělníci ty anonymní letáky vůbec nečetli, a i kdyby je četli, nepochopili by z nich ani slovo, už jen proto ne, že jejich autoři, při vší primitivnosti stylu píšou značně nesrozumitelně. Protože však dělníci na tom doopravdy byli špatně, a policie, když u ní hledali zastání, nejevila pro jejich roztrpčenost porozumění, nemohlo být nic přirozenějšího než rozhodnutí jít hromadně přímo ke generálovi, pokud možno i s písemnou stížností nesenou v čele, seřadit se důstojně před jeho domem, a jakmile se objeví, padnout na kolena a zaúpět jako před zosobněnou Prozřetelností. Podle mě se tu ani nedá mluvit o vzpouře, ba ani o delegátech, neboť je to způsob odvěký, historický; ruský lid odnepaměti rád mluvil přímo s generálem, vlastně už pro pouhé potěšení, i kdyby ten rozhovor dopadl jakkoli.

Proto jsem naprosto přesvědčen, že Verchovenskij, Liputin a možná ještě jiní, snad i Feďka, sice předtím šmejdili mezi dělníky (protože o tom existují dost spolehlivá svědectví) a rozmlouvali s nimi, ovšem jistě s dvěma třemi nanejvýš, no řekněme s pěti, jenom na zkoušku, ale ty hovory nikam nevedly. A co se týče rebelie, tak i když dělníci něco z jejich propagandy pochytili, jistě okamžitě přestali poslouchat, protože něco takového pokládali za věc hloupou a docela nemístnou. Jiné to bylo s Feďkou, ten měl patrně víc štěstí než Petr Štěpánovič. O tři dni později vypukl v městě požár, a jak se teď bezpečně zjistilo, skutečně jej založili společně s Feďkou dva dělníci, a pak byli o měsíc později na venkově dopadeni další tři bývalí dělníci, rovněž stíhaní pro žhářství a loupeže. Ale i když se snad Feďkovi podařilo získat je pro otevřenou (...)

(......)