Viktor Dyk

ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I
ODCHOD QUIJOTŮV

Síň šlechtického statku Quijotova. Není bohatá, ale vše v ní mluví o péči ženských rukou. Ač vše je upraveno a čisto, jako by pavučiny pokrývaly meč na stěně; odkud ten dojem?

Je slunečný den a chvílemi slyšeti konejšivý hlas ptáků. Také slepice zakdáká občas na dvoře: tuší se to spíše, nežli by se to slyšelo.

U prádelníku dvě ženy: starší, HOSPODYNĚ, čtyřicetiletá žena, tvrdé jakési starostlivosti, prohlíží kus prádla za kusem. Je oděna v tmavý oděv. Mladší, NEŤ, je dvacetileté děvče, mnohem méně starostlivé. Hledí na prádelník, ale není jisto, je-li u něho svými myšlenkami. Je to krása, kterou zve Francouz beauté du diable. Je oděna v světlý, koketní šat. Pohrává si s růžemi, nedbajíc znatelně pohoršených pohledů bigotní hospodyně. Chvílemi, pomlčí-li se, připadá vše spánkem: vše dřímá. Meč i krucifix na stěně, prádelník i ostatní skříně.

Není to ostatně nepříjemný spánek, neboť mladé děvče hraje si v něm s růžemi.

HOSPODYNĚ: Vše v pořádku.

NEŤ (dívá se do seznamu): Ani kus nechybí.

HOSPODYNĚ: Je dobře míti pořádek v domě. Všelijací lidé jsou na světě.

NEŤ: Pořádek v domě je neocenitelný, říká magister.

HOSPODYNĚ (vstane, zavírá prádelník): Pan Quijote netuší, jak je těžký život.

NEŤ (mírně): Je snílek.

HOSPODYNĚ (přistoupí blíže): Čte opět?

NEŤ (přikloní se k růžím, jako by je chtěla líbati): Čte.

HOSPODYNĚ: Neskončí se to dobře, pravím vám to. Slyšel už kdo, aby dospělý muž topil se zbůhdarma v mrtvých písmenách? (Malá pauza.) Kdyby to aspoň byly dobré knihy. Důstojný pán má mnoho svatých knih, ukazujících cestu k spáse. Čítám je také občas: nejsou to však knihy, které čte náš pán.

NEŤ: Také magister Carrasco má krásné knihy.

HOSPODYNĚ: Nač čísti příběhy, které se nikdy neudály? Nevidím v tom smyslu.

NEŤ (vyhlédne z okna): Něco těší mne přece: jsou v okolí hříšníci, kteří baví se hůře. Velicí hříšníci.

HOSPODYNĚ: Kdyby byl aspoň velikým hříšníkem! Četla jsem často v knihách pana faráře, jak z velikých hříšníků stávají se velcí svatí –

NEŤ: Také svaté. (Líbá růže.)

HOSPODYNĚ: – ale neviděla jsem, že by kdy co dobrého se stalo z knihožrouta. Žije a nežije. Slyší a neslyší. Mluví, a ne k nám. Usmívá se, a ne na nás. Zuří, a bůhví proč. A k tomu ještě –

NEŤ (ustoupí s odmítavým posunkem): Oh, vím, o čem chcete mluviti. Šetřte mého studu!

HOSPODYNĚ (s pohybem opovržení, ba nenávisti): Ta!

NEŤ (mírně): Říká jí Dulcinea.

HOSPODYNĚ: Dulcinea! Zná kdo v kraji nějakou Dulcineu?

NEŤ: Zeptám se magistra.

HOSPODYNĚ (vítězně): Zeptala jsem se pana faráře.

NEŤ: Mluví o ní tak horoucími slovy. (Náhle.) Šetřte mého studu.

HOSPODYNĚ: Znám to: poslouchala jsem. Je to šejdířka, věřte mi. Ale dostanu-li se jí do vlasů!

NEŤ: Míníte, že je to šejdířka? Nebohý strýc; mluví o ní tak pěkně!

HOSPODYNĚ: Dulcinea! Kdo je Dulcinea? Počestnými osobami v okolí jsem si jista; ty znám dobře.

NEŤ: Strýc říká přece, že je nade všecky počestná.

HOSPODYNĚ (s rozhorlením): Nade všecky! To (...)

(......)