F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 4

Do jídelny přišly téměř ve dvě. Po opuštěných stolech se houpaly těžké vzorce paprsků a stínů sem a tam, podle toho, jak se venku pohybovaly borovice. Dva číšníci sbírali talíře a mluvili nahlas italsky; zmlkli však, jakmile vešli hosté, a přinesli jim zvadlou verzi hotelového jídelního lístku.

„Na pláži jsem se zamilovala,“ řekla Rosemary.

„Do koho?“

„Napřed do celé spousty lidí, kteří vypadali hezky. Potom do jednoho muže.“

„Mluvila jsi s ním?“

„Jen trochu. Je velmi hezký. Má nazrzlé vlasy.“ Jedla hladově. „Ale je ženatý – tak už to obvykle bývá.“

Matka byla její nejlepší přítelkyně a vynaložila všechny své schopnosti na to, aby ji vedla. V divadelních kruzích to není zrovna vzácná věc, ale poněkud zvláštní bylo, že se tím paní Elsie Speersová nechtěla odškodnit za vlastní porážku. Nepociťovala vůči životu žádnou osobní trpkost nebo odpor – dvakrát se šťastně provdala, dvakrát ovdověla a její slunný stoicismus se tím pokaždé prohloubil. První manžel, otec Rosemary, byl vojenský lékař, druhý manžel byl důstojník jízdy; oba jí zanechali něco, co se pokoušela předat Rosemary v neporušeném stavu. Nijak Rosemary nešetřila, a tak ji otužila – nijak nešetřila vlastní prací a oddaností, a tím v Rosemary vypěstovala idealismus, který se jí nyní vracel a díval se na svět jejíma očima. Rosemary Hoytová byla sice „prosťáček“, ale chránil ji dvojitý štít výzbroje matčiny i její vlastní – vyzrála v ní už nedůvěra ke všemu triviálnímu, příliš snadnému a vulgárnímu. Ale když se dostavil náhlý úspěch u filmu, poznala paní Speersová, že je načase, aby Rosemary duchovně „odstavila“; udělalo by jí to více radosti než bolesti, kdyby se tento ještě neohrabaný, zadýchaný a naléhavý idealismus soustředil na něco jiného než na ni.

„Tak se ti to tady líbí?“ zeptala se.

„Mohlo by to být prima, kdybychom ty lidi znaly. Byli tam ještě jiní, ale ti se mi zrovna nezamlouvali. Poznali mě – ať přijdeme, kam chceme, každý už viděl Tatínkovu holčičku.“

Paní Speersová vyčkala, až záře pýchy trochu opadne, a potom řekla věcně: „To mi připomíná – kdy půjdeš navštívit Earla Bradyho?“

„Myslela jsem, že bychom tam mohly jít dnes odpoledne – jestli sis už odpočinula.“

„Půjdeš tam sama – já nepůjdu.“

„Tak počkáme až do zítřka.“

„Chci, abys tam šla sama. Je to jen kousek – a francouzsky přece umíš.“

„Mami – copak nemůžu jednou taky něco neudělat?“

„Tak dobrá, běž si tam později – ale jdi tam dřív, než odtud odjedeme.“

„Dobrá, mami.“

Po obědě je obě přepadl náhlý záchvat lhostejnosti, kterému američtí turisté podléhají v klidné cizině. Nebylo tu nic, co by je k něčemu podněcovalo, nikdo je nevolal zvenčí, žádná jiná mysl jim náhle nevracela zlomky jejich vlastních myšlenek, chyběl jim hluk impéria a měly pocit, že tady život přestává.

„Zůstaneme tady jenom tři dni, mami,“ řekla Rosemary, když se vrátily do svých pokojů. Venku pohyboval vedrem slabý vánek, proháněl je mezi stromy a občas horce vydechoval staženými žaluziemi.

(...)

(......)