F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3

„Mysleli jsme, že jste třeba také v tom spiknutí,“ řekla paní McKiscová. Byla to hezká mladá žena s unavenýma očima a mluvila se skličující naléhavostí. „Nevíme, kdo v tom spiknutí je a kdo ne. K jednomu člověku byl můj manžel obzvlášť milý, a pak se ukázalo, že v tom hraje hlavní roli – vlastně druhého hrdinu.“

„Spiknutí?“ zeptala se Rosemary, která rozuměla jenom napůl. „Je tady nějaké spiknutí?“

„Drahoušku, to my nevíme,“ pravila paní Abramsová a křečovitě se zakuckala, jak to tlusté ženy dělávají. „My v něm nejsme. My jsme jen obecenstvo.“

Pan Dumphry, rozcuchaný a zženštilý mladík, poznamenal: „Mamá Abramsová je už sama o sobě spiknutí,“ a Campion mu pohrozil monoklem a řekl: „No tak, Royale, nechovej se tak ohavně.“ Rosemary se na ně na všechny dívala, nebyla ve své kůži a litovala, že sem s ní nepřišla matka. Ti lidé se jí nelíbili, zvlášť když je mohla hned srovnat s těmi, kteří ji zajímali na druhém konci pláže. Matčino nenápadné, ale účinné nadání chovat se společensky je obě vždycky rychle a energicky vysvobozovalo z nevítaných situací. Ale Rosemary byla slavná teprve šest měsíců a francouzské mravy raných let dospívám, překryté vrstvou amerických demokratických způsobů ji někdy uváděly do jistého zmatku, a bývala pak v takových případech bezradná.

Pan McKisco, vyhublý třicátník se zarudlými pihami, se rozhovorem o „spiknutí“ příliš nebavil. Zíral na moře; nyní rychle pohlédl na svou ženu, obrátil se k Rosemary a útočně se zeptal: „Už jste tu dlouho?“

„Jenom den.“

„Aha.“

Nabyl zřejmě pocitu, že téma rozhovoru dokonale změnil, a rozhlédl se po ostatních.

„Zůstanete tu celé léto?“ zeptala se nevinně paní McKiscová. „Jestli ano, uvidíte, jak se to spiknutí bude rozvíjet.“

„Proboha, Violeto, nech toho!“ vybuchl její manžel. „Vymysli si proboha už nějaký jiný vtip!“

Paní McKiscová se naklonila k paní Abramsové a slyšitelně vydechla.

„Je nervózní.“

„Nejsem nervózní,“ nesouhlasil McKisco. „Náhodou vůbec nejsem nervózní.“

Bylo na něm vidět, jak hoří. Obličej mu zšedl a všechny odstíny jeho výrazu se slily ve vzezření naprosté bezmocnosti. Najednou si slabě uvědomil, v jakém je stavu, vstal a vydal se k vodě. Jeho žena ho následovala a Rosemary využila příležitosti a brodila se za nimi.

Pan McKisco se zdlouha nadýchl, vrhl se na mělčinu a začal ztuhlýma rukama tlouci do Středozemního moře, což mělo asi naznačovat kraul. Když se zadýchal, postavil se a ohlédl se zpátky a zatvářil se překvapeně, že stále ještě dohlédne na pobřeží.

„Nenaučil jsem se ještě dýchat. Nikdy jsem vlastně nepochopil, jak se to dělá.“ Podíval se tázavě na Rosemary.

„Myslím, že se má vydechovat pod vodou,“ vysvětlovala. „A každé čtvrté tempo člověk vynoří hlavu a nadechne se.“

„Dýchání je na tom pro mne to nejtěžší. Půjdeme na vor?“

Na voru, jímž voda pohupovala sem a tam, ležel natažen muž se lví hlavou. Paní McKiscová se chtěla plavidla chytit, ale to se náhle zhouplo a citelně ji udeřilo do ruky; nato muž (...)

(......)