F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Na pobřeží francouzské Riviéry, asi v půli cesty mezi Marseille a italskou hranicí, stál velký, pyšný růžový hotel. Zardívající se fasády ochlazovaly uctivé palmy a vpředu se prostíral krátký, oslnivý kousek pláže. Dnes je z něho letovisko celebrit a lidí velkého světa; roku 1925, když angličtí zákazníci odjeli v dubnu na sever, byl téměř opuštěný; jen kupole několika starých vil, podobné leknínům, zahnívaly v hustém borovém háji mezi Gaussovým Hôtel des Etrangers a Cannes, vzdáleným odtud pět mil.

Hotel a jeho zářivě osmahlá pláž jako modlitební kobereček splývaly vjedno. Časné ráno vrhlo na vodu vzdálený obraz Cannes, růžová a oranžová opevnění a purpurové Alpy na italské hranici a nechalo je tam ležet v čeřících se vlnkách a kruzích, které průzračnými mělčinami vysílaly k hladině mořské rostliny. Před osmou přišel na pláž muž v modrých plavkách, dlouho a opatrně na sebe stříkal mrazivou vodu, aby se osmělil, a pak s hlasitým oddechováním sebou chvilku házel v moři. Když odešel, pláž i zátoka na hodinu ztichly. Na obzoru se kupci plazili k západu; na dvorku hotelu pokřikovali řidiči autobusu; na borovicích uschla rosa. Za další hodinu se rozezněly houkačky motorových vozidel ze silnice vinoucí se podél hřbetu Maures, který odděloval pobřeží od vlastní francouzské Provence.

Asi míli od moře, kde borovice ustupují zaprášeným topolům, je osamělá železniční zastávka, odkud tohoto červnového rána r. 1925 přivezl lehký kočár do Gaussova hotelu ženu a její dceru. Matka měla hezký obličej; ale již uvadal a brzy jej zvrásní prasklé žilky; tvářila se klidně, pozorně a vypadala sympaticky. Pohled náhodného pozorovatele však rychle sklouzl k dívce, jejíž růžové dlaně působily magicky a tváře svítily líbezným plamenem jako tváře dětí, vzrušeně uzardělé po studené večerní koupeli. Krásné vysoké čelo něžně stoupalo k vlasům, které je ohraničovaly jako heraldický štít a bujně se rozdělovaly do popelavě světlých a zlatých lokýnek, vln a kudrlinek. Měla zářivé, velké, čisté, vlhké a svítící oči, tváře se rděly přirozenou barvou, jakou silná pumpa mladého srdce čerpá až těsně pod kůži. Tělo právě křehce překračovalo poslední hranici dětství – bylo jí skoro osmnáct, byla už v dílně přírody téměř dokončena, ale stále na ní ještě lpěla rosa.

Když se pod nimi jako slabá horká čára objevilo moře a obloha, řekla matka:

„Něco mi říká, že se nám tady nebude líbit.“

„Já chci stejně jet domů,“ odpovědělo děvče.

Obě mluvily vesele, ale neměly zřejmě žádný cíl, a to je nudilo – a co víc, jen tak nějaký jakýkoli cíl by stejně nebyl stačil. Toužily po něčem vzrušujícím, ne že by musely poskytnout nové podněty vyčerpaným nervům, ale jako dychtivé školačky, které přinesly vysvědčení s vyznamenáním a zaslouží si prázdniny.

„Zůstaneme tu tři dni a pak se vrátíme. Hned zatelegrafuji pro lístky na parník.“

V hotelu objednalo děvče pokoj plynulou, ale poněkud bezvýraznou francouzštinou, jako by si na tu řeč muselo vzpomínat. Když se (...)

(......)