F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 5

Byl to dům přestavěný z paláce kardinála de Retze v rue Monsieur. Ale jakmile člověk prošel dveřmi, nebylo nikde ani stopy po minulosti, ani po jakékoli přítomnosti, kterou Rosemary znala. Vnější skořápka, zdivo, jako by v sobě uzavírala budoucnost, takže působilo jako elektrický šok, jako naprosto neutralizující zážitek, zvrácený jako snídaně z ovesných vloček posypaných hašišem, překročit ten práh, pokud to tak bylo možno nazvat, a vejít do dlouhé haly z modré oceli, celé postříbřené a vyzdobené nesčetnými ploškami mnoha podivně kose přiříznutých zrcadel. Celkový účinek se nepodobal ničemu na výstavě dekorativního umění – lidé byli totiž uvnitř objektu, nikoli před ním. Rosemary se zmocnil pocit odstupu a falešného vzrušení, jaký prožívala v ateliéru, a domnívala se, že všichni ostatní ten pocit sdílejí.

Bylo tam asi třicet lidí, většinou žen, a všechny jako by vypadly z románů Louisy M. Alcottové nebo Madame de Ségur; pohybovaly se v těch kulisách tak obezřele a tak přesně jako ruka, která sbírá střepy rozbité sklenice. Nebylo možno říci, že by jednotlivě nebo jako celek ovládaly okolí, jako člověk ovládne umělecké dílo, které mu patří, byť bylo sebetajemnější. Nikdo nevěděl, co tenhle pokoj znamená, protože se rozvíjel v cosi jiného, měnil se ve všechno možné, co nebylo pokojem; být v něm bylo stejně těžké jako kráčet po vysoce naleštěném pohyblivém schodišti, a nedokázal to nikdo, ledaže by se pohyboval jako ruka mezi rozbitým sklem – což všechno omezovalo a zároveň určovalo chování většiny přítomných.

Dělili se na dva druhy. Byli tam Američané a Angličané, kteří prohýřili celé jaro a léto, takže cokoli dělali teď, mělo už čistě jen neurotické pohnutky. V jistou denní dobu bývali velmi tiší a letargičtí, a potom najednou vybuchli a pohádali se a začali se hroutit a navzájem svádět. Druhou třídu, již by bylo možno nazvat „vykořisťovatelé“, tvořili příživníci, kteří byli ve srovnání s těmi prvními střízliví a vážní a měli nějaký životní cíl a neměli ani trochu času nazbyt. Ti si v tom prostředí nejlépe udržovali rovnováhu, a pokud zde – kromě nového způsobu, jakým byly v bytě zorganizovány světelné hodnoty – převládal nějaký tón, udávali jej oni.

Tento Frankenstein spolkl Dicka a Rosemary jako malinu – ihned je od sebe oddělil a Rosemary náhle zjistila, že je z ní neupřímná osůbka, zabydlená jen ve vrchních rejstřících vlastního hlasu a toužící, aby už přišel režisér. Ale v pokoji divoce pulzovalo tolik křídel, že neměla pocit, že by její postavení bylo nepřiměřenější než postavení kohokoli jiného. Nadto ještě přišel k uplatnění její výcvik – a po několika polovojenských obratech, úkrocích a v krátkých pochodech najednou zkonstatovala, že navenek mluví s úhlednou, sériově střiženou dívkou s obličejem hezkého chlapce, ale ve skutečnosti že se zaujetím naslouchá rozhovoru, který zaznívá z jakéhosi bronzového žebříku šikmo naproti ní a něco přes metr odtud.

Na lavici tam seděly tři mladé ženy. Všechny byly (...)

(......)