F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6

Ačkoli Diverovi byli k organizované módě upřímně lhostejní, byli přesto příliš vnímaví, aby se vzdali jejího současného rytmu a pulzu. Jádrem všech Dickových večírků bylo vzrušení, a když se člověk náhodou nadýchl svěžího nočního vzduchu, bylo to tím vzácnější, protože jej okusil o přestávkách mezi vzrušením.

Toho dne se večírek dostával do tempa rychlostí bláznivé grotesky. Bylo jich dvanáct, bylo jich šestnáct, byly z nich čtveřice, které se každá v jiném voze rozjížděly na rychlou odyseu Paříží. Na nic se nezapomnělo. Všude se k nim lidé jakoby kouzlem přidávali, provázeli je jako odborníci, téměř průvodci jednou fází večera, pak zmizeli a na jejich místo nastoupili opět jiní lidé, takže se zdálo, jako by se kdekdo udržoval po celý den svěží jen a jen pro ně. Rosemary ocenila, jak to je úplně jiné než všechny večírky v Hollywoodu, byť byly sebeokázalejší. Kromě mnoha jiných zábav tam třeba měli vůz perského šacha. Kde se Dick tohoto vozidla zmocnil, kolik ho to stálo na úplatcích, na tom nezáleželo. Rosemary vůz přijala prostě jako nový kamínek do báječného kaleidoskopu, který už dva roky naplňoval její život. Vůz postavili v Americe na zvláštní šasi. Měl stříbrná kola i chladič. Vnitřek karosérie byl vykládán nesčetnými brilianty, které dvorní klenotník nahradí pravými skvosty, až příští týden přijede vůz do Teheránu. Vzadu bylo jen jedno opravdové sedadlo, protože šach musí jezdit sám, a tak se na něm střídali a mezitím seděli na kuní kožešině, jež pokrývala podlahu.

Ale pořád tu byl Dick. Rosemary ujišťovala maminčin obrázek, který s sebou neustále nosila, že jakživa, jakživa nepoznala nikoho tak milého, tak skrznaskrz milého, jako byl ten večer Dick. Srovnávala ho s dvěma Angličany, jež Abe svědomitě oslovoval „major Hengist a pan Horsa“, s dědicem jednoho skandinávského trůnu, se spisovatelem, jenž se právě vrátil z Ruska, s Abem, který byl zoufalý a vtipný, a s Collisem Clayem, jenž se k nim někde přidal a už s nimi zůstal – a bylo jí úplně jasné, že se to vůbec srovnávat nedá. Nadšení, nesobeckost, která z něho neustále vyzařovala, ji uchvátily. Technika zacházení s tolika různými typy lidí, z nichž každý byl stejně nehybný a závislý na neustálých dodávkách pozornosti, jako je pluk pěchoty závislý na přísunu, nepůsobila mu zřejmě pražádnou námahu, takže i přitom mohl ještě kdekomu rozdávat kousky své nejvlastnější osobnosti.

Později vzpomínala na chvíle, kdy se octla na vrcholu štěstí. Poprvé to bylo, když s Dickem tančili; byla si vědoma, jak její krása zářivě jiskří na pozadí Dickovy vysoké, silné postavy, a pluli spolu a vznášeli se sálem podobni lidem v zábavném snu – Dick jí otáčel sem tam tak jemnými signály těla, že se proměnila v pestrou květinu, v kousek vzácné látky, před padesáti očima vystavený na odiv. Jednu chvíli vůbec netančili, jenom se k sobě vinuli. Někdy časně ráno zůstali sami a její vlhké mladé tělo, v chuchvalci unavené látky jemné jako prášek, se k němu přitisklo a zůstalo (...)

(......)