F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3

Asi před půldruhým rokem si doktor Dohmler vyměnil několik dopisů s jedním dobře situovaným Američanem, který žil v Lausanne, nějakým panem Devereuxem Warrenem z chicagské rodiny Warrenů. Dohodli se na schůzce a jednoho dne přijel pan Warren do sanatoria se svou šestnáctiletou dcerou Nicole. Zřejmě jí nebylo dobře, a zatímco se pan Warren radil s lékařem, odvedla ji ošetřovatelka, která ji doprovázela na procházku.

Warren byl nápadně hezký muž a vypadal ani ne na čtyřicet. Byl to v každém ohledu krásný typ Američana: vysoký, statný, dobře rostlý – „un homme tres chic“,^[5] jak jej doktor Dohmler popsal Franzovi. Měl velké šedé oči s žilkami zčervenalými sluneční září z veslování na Ženevském jezeře a cosi v jeho osobnosti naznačovalo, že to nejlepší na světě už poznal. Mluvili německy, protože se ukázalo, že studoval v Gotinkách. Byl nervózní a byl celý nesvůj z toho, za čím sem přišel.

„Pane doktore, moje dcera to nemá v hlavě v pořádku. Zavolal jsem k ní už spoustu specialistů a ošetřovatelek a prodělala také několik odpočinkových kúr, ale teď už to začíná být příliš vážné, a tak mi velmi důrazně doporučili, abych přišel za vámi.“

„Dobrá,“ řekl doktor Dohmler. „Co kdybyste tedy začal od začátku a všechno mi pověděl.“

„Žádný začátek to vlastně nemá, alespoň v rodině se, pokud vím, žádná duševní choroba nevyskytla. Ani z mé, ani z manželčiny strany. Žena zemřela, když bylo Nicole dvanáct, a já jsem jí byl jaksi otcem i matkou – pomáhala mi přitom vychovatelka –, byl jsem jí prostě otcem i matkou.“

Ten výrok ho velmi dojal. Doktor Dohmler uviděl, že mu z koutků očí vytryskly slzy, a poprvé si také všiml, že z něho je cítit whisky.

„Jako dítě byla prostě k zulíbání – každý ji měl k zbláznění rád, každý, kdo s ní přišel do styku. Byla chytrá jako četník a veselá od rána do večera. Ráda četla nebo kreslila nebo tancovala nebo hrála na piano – dělala všechno možné. Žena vždycky říkávala, že to je jediné naše dítě, které nikdy v noci nekřičí. Mám ještě jedno starší děvče a také jsme měli chlapce, ten umřel, jenže Nicole byla – Nicole byla Nicole –“

Zarazil se a doktor Dohmler mu pomohl.

„Bylo to naprosto normální, chytré, veselé dítě.“

„Naprosto.“

Doktor Dohmler čekal. Pan Warren zavrtěl hlavou, hluboce vzdychl, vrhl rychlý pohled na doktora Dohmlera a pak zas sklopil oči k zemi.

„Je to snad osm měsíců, nebo možná šest, možná deset – ať dělám co dělám, nemohu si už přesně vzpomenout, kde jsme to byli, když začala provádět ty divné věci – takové bláznivé věci. První mě na to upozornila její sestra – protože mně Nicole připadala pořád stejná,“ dodal spěšně, jako kdyby mu někdo vytkl, že je to jeho vina, „pořád stejná, rozkošná holčička. Začalo to s tím komorníkem.“

„Aha,“ řekl doktor Dohmler a důstojně přikývl, jako by podle vzoru Sherlocka Holmese očekával, že v tomto okamžiku zasáhne do děje komorník a nikdo jiný než komorník.

„Měl jsem komorníka – byl u mě celá léta – mimochodem byl to Švýcar.“ (...)

(......)