F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3

Společné obědy s pacienty byly úkolem, k němuž přistupoval apaticky. Shromáždění, které ovšem nezahrnovalo obyvatele Eglantine nebo Buků, vypadalo na první pohled dosti obyčejně, ale vznášela se nad ním vždycky těžká melancholie. Přítomní lékaři udržovali rozhovor, ale většina pacientůjakoby vyčerpána dopoledním úsilím nebo stísněna společností, mluvila jen málo a dívala se při jídle do talíře.

Po obědě se Dick vrátil do vily. Nicole seděla v salóně a tvářila se podivně.

„Přečti si tohle,“ řekla.

Otevřel dopis. Byl od ženy, kterou nedávno propustili, avšak s pochybnostmi, pokud šlo o lékaře. Žena ho rezolutně obžalovávala, že svedl její dceru, která byla v kritickém stadiu nemoci v sanatoriu s matkou. Předpokládá prý, že paní Diverová uvítá, doví-li se o tom a zjistí-li, jaký je její manžel „ve skutečnosti“.

Dick si dopis přečetl znovu. Byl sice psán jasnou a souvislou angličtinou, ale poznal v něm typický dopis maniačky. Jen jednou dovolil té dívce, koketní brunetce, aby s ním na vlastní žádost jela do Curychu, a večer ji přivezl zpátky do sanatoria. Líně, téměř shovívavě ji políbil. Později se pokoušela o pokračování, ale on neměl zájem, a potom – a patrně proto – se dívce znelíbil a ona si matku odvezla ze sanatoria.

„Ten dopis je pomatený,“ řekl. „K tomu děvčeti jsem neměl naprosto žádný vztah. Ani se mi nelíbila.“

„Ano, snažila jsem se na to dívat takhle,“ řekla Nicole.

„Přece tomu nevěříš?“

„Celou tu dobu tu sedím.“

Ztišil hlas, nasadil vyčítavý tón a posadil se vedle ní.

„To je absurdní. Vždyť je to dopis od duševně choré.“

„Byla jsem také duševně chorá.“

Vstal a promluvil rozhodněji.

„Tak bychom třeba těch nesmyslů mohli nechat, Nicole. Běž sehnat děti a vyrazíme.“

Jeli autem, Dick řídil, ujížděli po drobných poloostrůvcích kolem jezera, v předním skle hořel odraz světla a vody a nořili se do vodopádů věčné zeleně jako do tunelů. Byl to Dickův vůz, renault, tak trpasličí, že z něho všichni vyčuhovali ven, kromě dětí, mezi nimiž se na zadním sedadle jako stožár tyčila mademoiselle. Znali každý kilometr cesty – věděli, kde ucítí jehličí a kde černý kouř z kamen. Známé vysoko stojící slunce divoce bilo do dětských slaměných kloboučků.

Nicole mlčela; Dick byl pod jejím přímým, tvrdě upřeným pohledem nesvůj, často měl v její přítomnosti pocit samoty a nezřídka ho unavovala krátkými záchvaty překypujících osobních zpovědí, které si vyhrazovala jen pro něho: „Já jsem takováhle – já jsem spíš taková,“ ale to odpoledne by byl uvítal, kdyby se na chvíli přerývaně rozpovídala a dala mu nahlédnout do svých myšlenek. Když se stáhla do sebe a zavřela za sebou dveře, bývala situace vždycky nejhrozivější.

V Zugu vystoupila mademoiselle a opustila je. Diverovi se vydali směrem k agiriské pouti celým zvěřincem mamutích parních válců, které jim uhýbaly z cesty. Dick zaparkoval vůz, a když na něj Nicole pohlédla a nehýbala se, řekl: „Pojď, drahoušku.“ Zničehonic zkřivila rty v ošklivém úsměvu, (...)

(......)