F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Jednou v červenci se Dick probudil v pět hodin ráno z dlouhého snu o válce, přistoupil k oknu a zahleděl se ven na Zugersee. Sen začal pochmurně a důstojně; tmavomodré uniformy přecházely po tmavém náměstí a kapely vyhrávaly druhou větu Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům. Najednou se objevily hasičské stříkačky, symboly neštěstí, a došlo k příšernému povstání zmrzačených na obvazišti. Rozsvítil lampu u postele a pečlivě si to zaznamenal s poloironickou poznámkou na závěr: „Válečný šok nevojáka.“

Jak seděl na pelesti postele, měl pocit, že pokoj, dům a noc jsou prázdné. Vedle v pokoji zoufale zanaříkala Nicole a on ji politoval pro tu samotu, ať je jakákoli, v níž se ve snu ocitla. Pro něho se čas zastavil a vždycky za několik let se dal najednou do běhu, jako když se rychle přetáčí film, ale Nicole roky plynuly podle hodin a podle kalendáře a narozenin, a navíc jí trpce připomínaly pomíjivost její krásy.

I poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl promarněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčernala a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, rozčilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě, a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamělým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.

Mnohokrát se bez úspěchu pokusil vzdát moci, již nad ní měl. Prožili spolu mnoho krásných chvil, krásných hovorů za bílých nocí mezi milováním, ale kdykoli se od ní odvrátil sám do sebe, zjistil, že Nicole, osamocena, svírá v rukou prázdnotu a zírá do ní, nazývá ji všelijak, ale ví, že je to jen naděje, že se k ní Dick brzy vrátí.

Zmačkal důkladně polštář, lehl si a přitiskl se k němu zátylkem, jak to dělají Japonci, aby zpomalili krevní oběh, a na chvíli opět usnul. Když se později holil, Nicole se vzbudila, obcházela po bytě a udílela úsečné rozkazy dětem a služebnictvu. Lanier se přišel podívat, jak se tatínek holí – život v sousedství psychiatrického sanatoria v něm vzbudil mimořádnou důvěru a obdiv k otci spolu s přehnanou lhostejností k většině ostatních dospělých; pacienti se mu jevili buď jako podivíni, nebo jako odživotnělá, přehnaně korektní a neosobní stvoření. Byl to hezký, slibný hoch a Dick mu věnoval mnoho času; jejich poměr se vyvíjel jako vztah mezi přívětivým, ale náročným důstojníkem a úctyhodným nováčkem.

„Pročpak si vždycky necháš trochu mýdla nahoře na hlavě, když se holíš?“ zeptal se Lanier.

Dick opatrně otevřel (...)

(......)