F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 7

Asi hodinu, která byla spjata s hlubokou reakcí na otcovo úmrtí, připadala Dickovi velkolepá fasáda domova, newyorský přístav, nesmírně smutná a slavnostní, ale jakmile vystoupil na břeh, pocit zmizel a nenašel jej už ani na ulicích ani v hotelích ani ve vlacích, které jej unášely napřed do Buffala a potom s otcovým tělem na Jih do Virgínie. Teprve když se lokálka došourala do jíloviště westmorelandského okresu, pokrytého nízkým lesem, uvědomil si znovu, že patří do tohoto kraje; na nádraží uviděl hvězdu, kterou znal, a chladný jasný měsíc nad Chesapeakskou zátokou; uslyšel skřípat otáčející se nápravu vozíku na vysokých kolech, milé hloupoučké hlasy, šum líných, dávných řek s tichými indiánskými jmény, tiše tekoucích.

Druhého dne uložili otce na hřbitově mezi stovky Diverů, Dorseyů a Hunterů. Byl mezi přáteli, když ho tam nechali ve společnosti všech jeho příbuzných. Na hnědou, ještě nesedlou zem nasypali květiny. Dicka tu nyní už nic nevázalo a pochyboval, že se sem ještě někdy vrátí. Poklekl na tvrdou zem. Znal je všechny, ty mrtvé, jejich ošlehané tváře s modrýma jiskrnýma očima, sporá, prchlivá těla, duše stvořené z nové země v lesnaté, těžké temnotě sedmnáctého století.

„Sbohem, otče – sbohem všichni moji otcové.“

* * *

Na dlouhém zastřešeném molu, u něhož přistávají parníky, se člověk octne v zemi, kde už není doma, ale kde ještě není v cizině. Zašlou, žlutou klenbou hlomozí výkřiky a ozvěny. Ozývá se drnčení nákladních vozíků a rachot beden, řezavé vřeštění jeřábů, je cítit první slaný závan moře. Člověk tu jen proběhne, i když má čas; minulost, světadíl, je za ním; budoucnost jsou zářící ústa v boku lodi; setmělá kypící ulička je příliš zmatená přítomnost.

Člověk se vydá nahoru po můstku a vidění světa se přizpůsobí, zúží. Člověk se stane občanem pospolitosti menší než Andorra, a není si už ničím jist. Muži v přijímací kanceláři vypadají stejně prapodivně jako kabiny; oči cestujících a jejich přátel sálají nafoukaností, pak se ozve hlasité smuteční zahoukání, zlověstné vibrace a loď, lidská myšlenka, je v pohybu. Molo a tváře na něm plynou dozadu a na okamžik se loď promění v cosi, co se od nich oddělilo jen náhodou; tváře se ještě více vzdálí, ztratí hlas a molo se stane jednou z mnoha rozmazaných čárek na mořském horizontu. Přístav vyplouvá rychle k moři.

S ním plul Albert McKisco, jehož noviny označily za nejcennější náklad parníku. McKisco byl v módě. Jeho romány představovaly zkarikovanou imitaci děl nejlepších lidí jeho doby, což je výkon, který nelze snižovat, a kromě toho měl dar zlíbeznit všechno, co si vypůjčil, a přesadit to na nižší úroveň, takže mnoho čtenářů okouzlovalo, jak snadno mu mohou rozumět. Úspěch ho zdokonalil a dodal mu pokory. Nedělal si iluze o svých schopnostech – uvědomoval si, že je vitálnější než mnoho lidí, kteří mají více nadání, a rozhodl se těšit z úspěchu, jejž si zasloužil. „Zatím jsem ještě nic neudělal,“ říkal. „Pochybuji, že bych měl opravdové nadání. Ale (...)

(......)