F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 8

Když Dick vystoupil z výtahu, kráčel chodbou s mnoha zatáčkami, až konečně zamířil za vzdáleným hlasem, vycházejícím z osvětlených dveří. Rosemary měla na sobě černé pyžamo; v pokoji bylo dosud prostřeno k obědu: pila právě kávu.

„Jsi krásná,“ řekl. „Trochu krásnější než kdy předtím.“

„Chceš kávu, mladíku?“

„Mrzí mě, že jsem dnes ráno vypadal tak nespolečensky.“

„Nevypadal jsi dobře – už jsi zas v pořádku? Chceš kávu?“

„Ne, děkuji.“

„Už jsi zase ve formě, ráno jsem měla strach. Příští měsíc sem přijede maminka, jestli tu zůstaneme. Vždycky se mě ptá, jestli jsem tě tu někde viděla, jako by si myslela, že bydlíš za rohem. Maminka tě měla vždycky ráda – vždycky měla pocit, že jsi někdo, koho bych měla znát.“

„To jsem rád, že na mě pořád ještě myslí.“

„To tedy myslí,“ ujistila ho Rosemary. „A hodně.“

„Tu a tam jsem tě viděl ve filmu,“ řekl Dick. „Jednou jsem si dal promítnout Tatínkovu holčičku jen pro sebe.“

„V tomhle filmu budu mít dobrou roli, jestli ji nevystřihnou.“

Obešla ho, přistoupila zezadu k němu a dotkla se ho přitom na rameni. Zatelefonovala, aby přišli sklidit stůl, a usadila se do velké lenošky.

„Když jsem tě potkala, Dicku, byla jsem děvčátko. Teď jsem žena.“

„Chci se o tobě všechno dovědět.“

„Jak se daří Nicole – a Lanierovi a Topsy?“

„Dobře. Často o tobě mluví –“

Zazvonil telefon. Zatímco mluvila, prohlížel si Dick dva romány – jeden od Edny Ferberové, druhý od Alberta McKisca. Číšník přišel pro stůl; beze stolu vypadala Rosemary v černém pyžamu ještě osaměleji.

„…Mám tu návštěvu… Ne, to dobře nejde. Musím jít na dlouhou zkoušku ke kostymérovi… Ne, teď ne…“

Zmizením stolu jako by se jí ulevilo; usmála se na Dicka – a ten úsměv jako by naznačoval, že se jim společně podařilo zbavit se všech starostí a že teď spočinuli v klidu ve vlastním nebi.

„Tak to bychom měli,“ řekla. „Uvědomuješ si, že jsem se celou poslední hodinu jenom připravovala na setkání s tebou?“ Ale znovu ji volal telefon. Dick vstal, aby vzal klobouk z postele a hodil jej na stojánek na zavazadla, a Rosemary vyděšeně přikryla mluvítko dlaní. „Přece už nepůjdeš!“

„Ne.“

Když domluvila, pokusil se jejich odpoledne nějak slepit a řekl: „Já teď očekávám, že mně budou ostatní něco dávat.“

„Já taky,“ souhlasila Rosemary. „Ten člověk, co mě právě volal, znal kdysi jednu mou sestřenici z druhého kolena. Jen si představ, že bys někoho burcoval telefonem jenom proto!“ Ztlumila světla, aby se mohli milovat. Proč by mu jinak chtěla bránit, aby na ni viděl? Posílal jí slova jako dopisy, jako kdyby to trvalo nějaký čas, než se od něho dostanou k ní.

„Je to tak těžké tady sedět a být blízko u tebe, a nelíbat se.“ Pak se vášnivě políbili uprostřed pokoje. Přitiskla se k němu a vrátila se do své židle.

V pokoji nemohlo být pořád jen příjemně. Je třeba buď jít dál, nebo couvnout zpátky; když telefon znovu zazvonil, odloudal se do ložnice, lehl si na její postel a otevřel román Alberta McKisca. Za chvíli Rosemary (...)

(......)