F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6

Nicole Diverové bylo po růžovém víně u oběda dobře, založila si ruce tak, aby se jí umělá kamélie na rameni dotkla tváře, a vyšla do hezké zahrady bez trávníků. Zahradu ohraničoval na jedné straně dům, od něhož se táhla a k němuž se vracela, na dvou stranách stará vesnice a na poslední straně útes, jenž spadal do moře řadou skalisek.

Na zdech proti vesnici bylo všechno zaprášené; pokroucené víno, citroníky a eukalypty, trakař, který tam někdo náhodou před chvilkou zapomněl, ale který už zarostl do cestičky, zakrněl a už se málem rozpadal. Nicole vždycky poněkud překvapilo, že když se obrátila zády k vesnici a prošla kolem záhonů pivoněk, octla se v oblasti tak zelené a chladné, že listy a květy tam byly ještě svinuté něžnou vlhkostí.

Kolem krku měla uvázanou fialovou šálu, která jí i v té bezbarvé sluneční záři vrhala odstín na obličej a na nohy, pohybující se ve fialovém stínu. Obličej měla tvrdý, skoro přísný, až na měkký záblesk dojemných pochyb, který jí hleděl ze zelených očí. Vlasy kdysi světlé jí ztmavly, ale teď ve čtyřiadvaceti, byla krásnější než v osmnácti, kdy je měla světlejší, než byla sama.

Po cestičce označované nehmotnou mlhou květin, jež sledovala směr bílých kamenů po obou stranách, došla k místu, odkud bylo vidět na moře; spaly tam ve fíkovnících lucerny, veliký stůl, proutěné židle a široký slunečník ze sienského trhu, to vše rozestavěno kolem obrovské borovice, největšího stromu v zahradě. Na okamžik se zastavila, pohlédla nepřítomně na porost řeřich a kosatců, které se proplétaly u kořenů borovice, jako by vyrazily z hrsti semen, jež tam někdo ledabyle roztrousil, a naslouchala nářku a stížnostem, provázejícím hašteření v dětském pokoji. Když hlásky v letním vzduchu odumřely, kráčela dál mezi pestrou směsí pivoněk, dmoucích se v růžových mračnech, černých a hnědých tulipánů a křehkých růží se světle fialovými stonky, průhledných jako květiny z cukru za výkladem cukrárny – až konečně, jako by to barevné veselí už nebylo možno dále stupňovat, zůstalo všechno náhle viset ve vzduchu, a dolů na plošinku, o půldruhého metru níž, odbočovaly vlhké schody.

Tam byla studna a bednění kolem ní bylo i za nejjasnějších dnů vlhké a kluzké. Vystoupila po schodech na druhé straně do zelinářské zahrady; kráčela dost rychle; měla ráda činnost, ačkoli někdy působila dojmem odpočinku, v němž se mísil klid a zasnění. To proto, že znala jen málo slov, a žádným nevěřila a ve společnosti světa byla spíše zamlklá, omezovala se jen na svůj podíl humorných konverzačních poznámek, tak přesně odměřených, že to působilo dojmem chudoby ducha. Ale v okamžiku, kdy cizí hosté začínali být tváří v tvář takovéto hospodárnosti nesví, zmocnila se nějakého tématu a prudce, horečnatě se jím dala unést, až ji to samu překvapilo – potom se s ním opět vrátila a zničehonic, téměř bojácně, je opustila, jako poslušný lovecký pes, který splnil, co se od něho očekávalo, a ještě něco navíc.

Když tak stála v chomáči zeleného světla (...)

(......)