F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 7

Když ji potkal znovu, byl květen. Na obědě v Curychu se mu dostalo výstražné rady; jeho život zřejmě logicky směřoval pryč od té dívky; přesto však, když se na ni od vedlejšího stolu zadíval neznámý muž, jehož samčí oči znepokojivě hořely jako pirátský maják nezanesený do map, obrátil se k němu, aby ho civilizovaně zastrašil a přinutil odvrátit zrak.

„To byl jenom obyčejný čumil,“ vysvětloval jí vesele. „Díval se jenom na vaše šaty. Proč máte tolik všelijakých šatů?“

„Sestra říká, že jsme velice bohatí,“ nabídla skromné vysvětlení. „Od té doby, co babička umřela.“

„Odpouštím vám to.“

Byl o dost starší než Nicole, a mohl se proto těšit z jejích mladických rozmarů a radostí, z toho, jak se při odchodu z restaurace na zlomek vteřiny zastavila před zrcadlem v hale, aby jí neúplatná rtuť mohla vrátit její vlastní obraz. Těšilo ho, jak nyní, když zjistila, že je krásná a bohatá, vztahuje ruce do dalších oktáv. Poctivě se snažil zbavit ji jakýchkoli utkvělých představ o tom, že on ji vlastně dal zase dohromady – byl rád, když viděl, že si své štěstí a svou sebedůvěru buduje mimo něj; obtíž však tkvěla v tom, že mu Nicole nakonec položila všechno k nohám jako obětní dar ambrózie, jako posvátnou myrhu.

V prvním letním týdnu se Dick znovu usadil v Curychu. Ze svých krátkých statí a z toho, co udělal na vojně, sestavil kostru, na níž chtěl vybudovat zrevidovanou verzi své Psychologie pro psychiatry. Domníval se, že našel nakladatele; navázal styk s chudým studentem, který mu poopraví chyby v němčině. Franz měl dojem, že je to dost kvapná práce, ale Dick ho jednou při obědě přesvědčil odzbrojující skromností svého tématu.

„Tyhle věci už nikdy nebudu znát tak dobře jako teď,“ trval na svém. „Něco mi říká, že to nepatří k základnímu materiálu jen proto, že na tom ještě nikdy nikdo nezbohatl. Slabou stránkou tohohle povolání je, že tolik přitahuje lidi poněkud zmrzačené a nalomené. V omezených hranicích naší profese najdou kompenzaci, stačí zaměřit se na klinickou ‚praktickou‘ stránku věci – a pak už vlastně vyhráli bitvu bez boje.

Naproti tomu s tebou, Franzi, je všechno v pořádku, protože tebe osud pro tvé povolání vyvolil dřív, než ses narodil. Měl bys vlastně poděkovat pánubohu, že ‚ti někdy neprasklo v makovici‘ – já jsem se dal na psychiatrii proto, že v koleji svaté Hildy v Oxfordu chodilo jedno děvče na stejné přednášky. Možná že je to banální, ale nechci, aby se to, co mě právě napadá, spláchlo několika sklenicemi piva.“

„Dobrá,“ odpověděl Franz. „Ty jsi Američan. Ty to můžeš udělat, aniž bys tím ublížil své profesionální pověsti. Já takovéhle všeobecnosti nemám rád. Za chvilku budeš psát brožurky s názvy jako Psychiatrie pro každého, tak přežvýkané, že zaručeně nikoho nedonutí myslet. Kdyby ještě žil můj otec, podíval by se na tebe a něco by zabručel, Dicku. Vzal by ubrousek, tenhleten –“ ukázal mu jej, v hnědém dřevě byla vyřezaná kančí hlava – „a řekl by: ‚Já si tedy myslím –‘ pak by se na tebe podíval (...)

(......)